Mladý Říman Antonius zamíří k thermopoliu na rohu ulice. Teď, na počátku léta roku 200 n. l. ho čeká dlouhá cesta k příbuzným na venkově a potřebuje sníst něco lehkého a rychlého ještě než vyrazí ven z města.
Nechce, aby mu kručelo v břiše. Zkoumá dnešní nabídku a váhá mezi fazolemi a čočkou. Po kratším váhání se rozhodne pro fazole a vepřovou klobásku.
Starořímské thermopolium, kde se Antonius chystá občerstvit před dlouhou cestou, se hodně podobá dnešním fastfoodům. Na malém náměstíčku stojí na nároží dvou římských uliček obrovský rohový kamenný stůl.
V něm jsou jamky, do kterých se zapouštějí hliněné nádoby. „Sníte si jídlo tady nebo si ho vezmete s sebou?,“ zeptá se obsluhující muž, propuštěný otrok. „Tady,“ pokývne Antonius.
Má ještě dost času a malé zdržení mu nevadí. Otrok nabere z velkého hrnce sběračku horké fazolové směsi a vloží ji do misky ve stole před Antoniem. Přidá ještě klobásku.
Do pohárů naleje víno a horkou vodu a popřeje strávníkovi dobrou chuť.
Hladový Antonius hodí na pult minci a hltavě se pustí do jídla. Chutná mu. Zvyk podávat k vínu trochu horké vody propůjčil starořímským fastfoodům název thermopolium. Většinou tu zákazníkům nabízejí tři až čtyři lehká a rychlá jídla.
Nejvděčnější jsou směsi z čočky či fazolí, dušené maso, či zelenina pro movitější i různé vepřové klobásky. S oblibou se zalévají kořeněnou omáčkou. Výběr sice není velký, ale hladový žaludek vezme zavděk vším.
Víno se běžně ředí
Kdo nechce, nebo nemá čas posedět, může si jídlo stejně jako dnes odnést i s sebou. Vybranou pochoutku mu zabalí do velkého fíkového listu. Než Antonius stihne sníst svoji porci fazolí, otrok mezitím obslouží další dva zákazníky.
Oba si nesou balíček z fíkového listu a míří zpátky domů. Když ale Antonius usrkne víno z poháru, zhnuseně odfrkne. „Zase to pančovali,“ pomyslí si. Rozhoduje se, jestli se má s obsluhou thermopolia dohadovat, nebo to raději nechat být.
Nakonec se rozhodne pro druhou možnost. Nemá chuť otrávit si hádkou začátek cesty, na kterou se už těší.
Ředění vína vodou, nebo také šťávou z aloe, není v římských levných občerstveních nic neobvyklého. Obvykle jednou třetinu množství nápoje tvoří voda a toleruje se to. Nápoj alespoň není příliš silný.
Jenže to, co dnes pije Antonius, už je spíš obarvená voda, než víno. Přesto své připomínky nakonec spolkne a mlčí.
Vydělávají na drahé nájmy
Pronajímatelé thermopolií, mezi které často patřili propuštění otroci, totiž potřebují vydělávat. Nájemné podniku se totiž řídí jeho polohou ve městě. Nejlevněji se dá stánek s občerstvením pořídit na okraji Říma. Blíž k centru jsou nájmy samozřejmě mnohem dražší. Pančování vína se pro nájemce fastfoodů stává jednou z cest, jak mít ze svého podnikání alespoň trochu zisk. Víno je sice hodně ředěné, ale obvykle má i v letním horku přijatelnou teplotu.
Amfory s nápojem obsluha buď vloží do nádrží se studenou vodou, nebo je zakope do země.
Chudina si nemůže vybírat
Hosté sedící na dřevěných nebo kamenných lavice v thermopoliu naštěstí obvykle nepočítají s tím, že by zde popili nějaké kvalitní víno. Většinou jde o chudší vrstvy obyvatel, které často žijí v nájemních domech.
Byty jsou často řešené tak, že v nich chybí kuchyň a skoro nemožné v nich pořádně vařit. Chudina je tedy odkázaná hlavně na pouliční stánky s jídlem a nemůže si nijak zvlášť vybírat.
Pro ty úplně nejchudší, obvykle zemědělské dělníky, otroky a čeledíny, je někdy příliš vznešené a drahé i theromopolium. Zamíří proto do popiny, úplně nejlevnější krčmy.
Tady ovšem dostanou už jen studené jídlo, nejčastěji nakládanou zeleninu, chléb namočený ve víně a olivy.
