Po schodech zámku Fischhorn poblíž rakouského Zell am See dusají těžké vojenské boty. V jednom z pokojů v patře se přitom ukrývá německý manželský pár. Oba jsou bledí jako stěna.
Žena ještě naposledy zoufale pohlédne na svého chotě, pak přistoupí k pootevřenému oknu a vrhne se z něj.
To už američtí vojáci berou za kliku pokoje. Uvnitř nacházejí vyděšeného Philippa Bouhlera (1899–1945), donedávna ještě jednoho z nejmocnějších mužů třetí říše.
Je krátce po německé kapitulaci, 10. května 1945. Šéfovi Hitlerovy kanceláře zbývá devět dnů života. Je převezen do internačního tábora poblíž bavorského Dachau. Tuší, že už ho nečeká nic pěkného. Jeho žena Helena je po smrti, ani jemu se již nechce žít. 19. května 1945 proto rozkousne pečlivě ukrytou kapsli s jedem.
Válka ho poznamená
Bouhler, rodilý Mnichovan, pochází z vojenské rodiny. Jeho otec je plukovník ve výslužbě a i on se rozhodne pro důstojnickou kariéru. Po pět let navštěvuje bavorskou královskou kadetku. Pak ale vypuká první světová válka a on je na frontě těžce zraněn.
Už nikdy nebude zcela pohyblivý. 19letý mladík však nehází flintu do žita. Hledá, kde by mohl uplatnit svůj intelekt.
„Co kdybyste se stal přispěvatelem Völkischer Beobachter?“ dostává zajímavou nabídku v roce 1921. Tehdy ještě týdeník je hlásnou troubou nově se formující nacistické strany. Philipp Bouhler dlouho neváhá.
Na práci redaktora ochotně kývne, a navíc už v roce 1922 jako jeden z prvních vstupuje do budoucí NSDAP.
Ví, co se kde šustne
Za své věrné služby se roku 1925 stává říšským tajemníkem strany a v kariérním žebříčku rychle šplhá vzhůru. S nástupem nacistů k moci o osm let později se dostává do říšského sněmu jako poslanec za Vestfálsko. Navíc se honosí titulem říšského velitele.
Od roku 1934 mu pak patří post mnichovského policejního ředitele. Mladý muž, kovaný ve stranické ideologii, Hitlerovi zřejmě imponuje. Proto ještě ve stejném roce je Bouhler jmenován šéfem vůdcova kancléřství. A tahle funkce, to je terno.
V Německu se nešustne nic, aby o tom Bouhler napříště nevěděl. Mladý snaživec se však především „blýskne“ v jiné roli.
„Říšský velitel Philipp Bouhler a doktor Karl Brandt zodpovídají… za to, že pacienti, kteří jsou považováni za nevyléčitelné, mohou být milosrdně usmrceni.“ Tento neoficiální výnos Adolfa Hitlera, datovaný k 1. září 1939, umožňuje rozjet naplno projekt eutanazie, známý pod krycím názvem Akce T4. Bouhler v něm sehraje smutnou hlavní roli.
Otevřel dveře k holocaustu
Bouhler a další, vesměs lékaři, se činí. Jejich nová kancelář na berlínské Tiergartenstrasse 4 (odtud krycí označení T4) se schovává za vznešeným názvem Charitativní nadace pro léčbu a ústavní péči.
Ve skutečnosti se zaměřuje na vyhledávání osob nejčastěji s nějakým psychickým postižením ve všech státních ústavech po celém Německu a jejich posílání na smrt. Zpočátku se soustředí jen na děti, ale od nich není problém přejít k dospělým.
Od září 1939 do srpna 1941, kdy Akce T4 oficiálně probíhá, je podle nacistických záznamů zavražděno něco přes 70 000 lidí. Vzhledem k tomu, že s projektem eutanazie se však pokračuje neoficiálně až do roku 1945, odhady obětí Akce T4 jsou mnohem vyšší.
Hovoří se až o 275 000 mrtvých. Zpočátku jsou „nevyléčitelné“ osoby popravovány smrtící injekcí, některé umírají hlady, později jsou nešťastníci vyvražďováni v plynových komorách.
