Odsouzena jako čarodějnice v Massachusetts,. Takový osud čeká 13. 5. 1648 americkou ranhojičku Margaret Jonesová. Rozsudek zní: smrt. Udání pocházelo od jejích pacientů, kterým se po podání jejího léku přitížilo. Existují v historii podobné události, kdy léčivá látka měla toxické účinky?
Vystopovat konkrétní případy je těžké. Často se v dějinách vyskytuje podávání určitého léku, který v malých dávkách může pomoci, ale ve větších působí jako jed. Příkladem je arsen používaný k léčbě syfilis.
S nežádoucími účinky je spojen i známý lék proti horečce aspirin. Že odvar z vrbové kůry snižuje horečku, věděl už starořecký lékař Hippokrates (460–377 př. n. l).
Účinnou látku salicin se ale podaří extrahovat teprve italskému chemikovi Raffaelu Piriovi (1814–1865) na pařížské Sorbonně v roce 1838. Jenže má to háček. Extrakt dráždí žaludek, a proto si první pacienti užijí své s nevolností.
Pomáhá srdci
Vedlejší účinky ale mohou být i pozitivní. Anglický lékař Withering si v roce 1785 všimne, že léčitelka používá na otoky listy náprstníku purpurového.
Při pokusech zjistí, že látky z listů sice zvyšují vylučování moči jenom u některých otoků, ale mají vliv na zvýšení srdeční činnosti.
Záleží na dávce
„Co je v nadměrné dávce jedem, může být lékem, užívá-li se přiměřeně a ve formě pečlivě připravené lékařem“, vysvětluje zakladatel moderního lékařství Theoprastus Bombastus, řečený Paracelsus (1493–1541).
„Provádíte poslední pomazání pacientů pomocí rtuti,“ kritizuje v roce 1538 léčbu syfilidy. Jenže rtuť je až do vynálezu léku Salvarsan (jeho základem je pro změnu jedovatý arzen) v roce 1909 pro nemocné jedinou možností úlevy.
