Dnes po ní denně projíždějí desetitisíce automobilů, její jméno ale provází příběh plný velkolepých plánů, válečných přerušení, technických překážek i pozoruhodných stavebních kuriozit.
Dálnice D1 totiž nevzniká až v šedesátých letech, jak si možná mnozí myslí. Její historie se začíná psát už za první republiky. Některé její části čekají na dokončení desítky let!
Píše se 4. listopad 1938 a československá vláda schvaluje odvážný projekt dálničního spojení Prahy s Podkarpatskou Rusí. Tehdejší plán počítá s trasou dlouhou přibližně 700 kilometrů, která má pokračovat přes Brno až k východním hranicím republiky.
První lopaty se do země zakusují 2. května 1939. Stavba ovšem od začátku naráží na nedostatek pracovních sil, stavebních strojů i materiálu. Přesto vznikají zářezy v terénu, náspy a první mostní konstrukce.
Po okupaci Československa se projekt mění a práce pokračují pod německou správou. V roce 1942 však přichází definitivní válečné přerušení.
Po válce se dělníci na některá staveniště ještě vracejí, jenže v roce 1950 komunistický režim výstavbu dálnic definitivně zastavuje. Rozestavěné úseky postupně zarůstají a některé mosty zůstávají v krajině jako němí svědkové nenaplněné vize.

Most, který čeká na dálnici desítky let
Jednou z nejzajímavějších památek původního projektu je most Šmejkalka u Senohrab. Překlenuje údolí Hrusického potoka ve výšce přibližně 46 metrů a jeho stavba začíná už v roce 1939. Jenže válka ji přeruší.
Pravý oblouk ve směru na Brno se betonuje v roce 1941, levý oblouk ve směru na Prahu vzniká až o pět let později. Dokončovací práce se protahují do roku 1949. Most tak stojí dlouho předtím, než samotná dálnice.
V šedesátých letech musí odborníci znovu prověřit jeho statiku a připravit úpravy pro nové dálniční parametry.
Zesilování konstrukce a další stavební zásahy pokračují až do roku 1977. Podobným překvapením jsou i pozůstatky původní trasy v okolí vodní nádrže Švihov. Některé staré mosty totiž nová dálnice vůbec nevyužívá, protože se mezitím mění její vedení. Části původního projektu tak zůstávají skryté v krajině.

Socialistický závod s časem a žluté čáry
Nová kapitola začíná v roce 1963, kdy stát schvaluje koncepci dálniční sítě. Samotná výstavba dnešní D1 se rozbíhá 8. září 1967. První úsek mezi Prahou a Mirošovicemi se otevírá 12. července 1971. Zajímavostí je tehdejší dopravní značení:
vodorovné čáry na dálnici mají žlutou barvu, aby se komunikace odlišila od běžných silnic. Po přijetí pravidel podle Vídeňské úmluvy v roce 1973 se ale přechází na bílé značení. Výstavba pokračuje pomaleji, než se očekává.
Problém představuje nejen náročný terén, ale také nedostatek dodavatelů a omezené možnosti socialistického hospodářství.
Dálniční historik Tomáš Janda upozorňuje, že právě tehdejší systém brání stavebním firmám a státním organizacím v pružnějším přístupu k výstavbě. Nakonec přichází politický tlak:
komunistický režim chce mít dálniční spojení Prahy a Brna hotové do konce roku 1980. Termín se podaří splnit 8. listopadu 1980, kdy se otevírá poslední chybějící úsek u Humpolce.
Na souvislé spojení obou měst se tak čeká více než čtyři desetiletí od prvních výkopů. Původní sen o dálnici až na Podkarpatskou Rus se ovšem nenaplnil.
