Své ploutve o rozpětí až čtyř metrů si s oblibou vyhřívají na sluníčku. Není se co divit, že manty chilské kvůli tomu získají pověst tvorů, kteří se s oblibou drží u hladiny.
Až výzkumy ale ukážou, že se tyto majetní ryby řadí k pravidelným návštěvníkům temných oblastí oceánu. Potopit se umí až do dvou kilometrů!
Panuje tu teplota kolem 4 °C a jen v horních vrstvách najdete matné příšeří, jinak vše pohlcuje tma přerušovaná jen občasným proplutím některého z bizarních tvorů obdařeného luminiscencí.
Fotosyntéza je tu zakázané slovo a na rozdíl od drtivé většiny míst, které mají lidé jakžtakž prozkoumané, tu panují stejné podmínky již po dlouhých 8000 let. Vítejte pod hladinou, v hloubce zhruba 1000 až 4000 metrů.
Tato zóna se nazývá batypelagická, podle řeckého slůvka bathýs, tedy hluboký. Obecně se jí však říká půlnoční zóna a v posledních letech láká řadu vědců, kteří přinášejí jeden šokující objev za druhým.
Rekordmani v potápění
Ještě v 19. století by vám většina biologů jasně řekla, v půlnoční zóně takřka nic nežije. Dnes je ale jasné, že je opak pravdou. A co víc, potápějí se sem i nám notoricky známí tvorové!
Jen z toho mála, co se zatím podařilo zjistit díky vysílačkám umístěným pokradmu na těla ryb, paryb i kytovců víme, že se bílý žralok potopí až do hloubky 1130 metrů a žralok velrybí dokonce atakuje dvoukilometrové hlubiny.
Oba dva pak strčí do pomyslné kapsy mečoun, který klesá i pod 2000 metrů! S vavříny ale ještě chvíli posečkejme.
Do soutěže v potápění totiž připlouvá nenápadný sedmimetrový vorvaňovec zobatý, mimochodem jediný zástupce vorvaňovcovitých, na kterého běžně narazíte i ve Středozemním moři.
Víme, že pod hladinou vydrží i 3 hodiny a 42 minut – a za tu dobu klesne klidně až do prozatím rekordně naměřených 2992 metrů! Zbývá jen poslední otázka: Proč se do těch nehostinných krajů vůbec pouští?

… A za skálou doleva
Hrozba dekompresní nemoci, ohromný tlak, minimum kyslíku, studená voda a tma. Jen těžko se dá najít důvod, proč by se sem oceánští tvorové, kteří jsou běžně k vidění u hladiny, měli potápět. Tento oříšek se samozřejmě snaží rozlousknout i řada vědců. Výsledek?
Inu, s jistotou stále nevíme nic. Ovšem důvodem číslo jedna může být paradoxně snazší lov potravy v místech, kde není taková konkurence. Nízká patra oceánu nabízejí také azyl v případě ohrožení.
Na stole také leží teorie o ochlazení organismu nebo lepší, ničím nerušené podvodní druhové komunikaci. A pak je tu navigace. Řada ryb k ní zrak při dlouhých migracích nepotřebuje.
Například žraloci vnímají na různých úrovních magnetické pole Země a rozeznávají bez potřeby použití očí i velké rozdíly v terénu na dně moří a oceánu.

Seznamte se, dlouuuhá riftie
V místech, kde se rozdělují tektonické desky Země, vyvěrá do temnoty geotermálně ohřátá voda. I tady, na dnech oceánů, je živo. Narazit tu můžeme třeba na největší kroužkovce (tedy kmen, pod který spadají třeba i žížaly) světa.
Riftie hlubinná si nejraději hoví u průduchů zvaných černí kuřáci. Nevadí jim ani vysoká teplota, ani síra. Tlusté jsou kolem pěti centimetrů a dorůstají až tří metrů! Podivuhodný tvor se obejde bez trávicí soustavy.
Namísto ní má takzvaný trofozom, orgán plný symbiotických bakterií, které představují až polovinu její váhy! Platí o ní tak stejná poučka, jako o fotosyntéze, kterou bychom zde ovšem marně hledali: Díky svým „návštěvníkům“ mění plyny z vody na organické látky!
