Temné komnaty Pražského hradu jsou napěchovány vzácnými uměleckými kousky. Těžký samet zakrývá okna, pach plísně a zmaru dýchá ze všech koutů. Stárnoucí císař Rudolf II. (1552–1612), král český, chorvatský a uherský a arcikníže rakouský, sedí u okna a vzdychá.

Doléhají na něj těžké deprese, trpí bolestmi. Jen záře plamenů jej trošičku povzbudí.

Jenže plameny nehoří v krbu, ale venku. Záblesky probleskují skrz závěsy. Zvenčí se ozývá křik a rachocení střelby. Hřmění výstřelů z mušket je labutí písní stárnoucího monarchy.

Vpád pasovských v roce 1610 je posledním pokusem navrátit Rudolfovi všechnu moc, okleštěnou předchozími jednáními a prohrami. Jenže vojsko nedokáže překročit Vltavu a zvítězit. „Byl jsem Někdo!“ skuhrá císař. „Byl jsem největší ozdobou našeho století. A teď?

Teď jsem zrazený a opuštěný…“ Zatímco v pražských ulicích umírají lidé, císař se v mysli vrací do dob, kdy mu sluneční svit a hluk nevadily.

Cesta na jih

Je podzim roku 1563. Silnice jsou zablácené a vůz nehezky kodrcá. Rachocení kol a klapot kopyt přehlušuje všechny ostatní zvuky. Průvod není rozhodně malý, několik vozů, mnohem víc jezdců. Nějakých čtyři sta dvořanů se stará o pohodlí dvou chlapců.

Jedenáctiletý následník trůnu Rudolf a jeho o rok mladší bratr Arnošt (1553–1595) míří na jih. „Vánoce strávíme v Miláně,“ poučuje mladšího bratra Rudolf. „A pak do Janova a na lodích do Barcelony.

Konečně uvidíme moře.“ Ale Arnošt není z té představy nadšený. Spíš se mu stýská po rodičích. „Proč jsme vlastně museli odjet ode dvora?“

Ve jménu Boha

Ta odpověď je jednoduchá – politika. Vyhrocená politika ve vyhrocené době. Evropa se zmítá v náboženských nepokojích.

V roce 1555 je podepsán Augšpurský mír, který stanovuje pravidlo „koho země, toho víra“, ale spory mezi katolictvím a protestanstvím jsou stále silné. Válčí se ve jménu Boha, pro jeho slávu se prolévá křesťanská krev a snahu ke kompromisům projevu jen málokdo.

Jedním z těch tolerantnějších je i Rudolfův otec Maxmilián II. (1527–1576), který je sice katolík, ale díky evangelickým učitelům má pochopení o pro druhou stranu. Jenže toho se bojí jeho manželka. „Pošleš kluky do Španělska, aby se nenakazili protestantskou špínou!“

Ještě větší říše

Maxmilián dlouho odolává, ale nakonec podlehne důležitým argumentům. Španělsku vládne Filip II. (1527–1598), jeden z nejmocnějších Habsburků historie. Říká se, že nad jeho zemí slunce nezapadá. „Ale má jen jednoho syna. A ten je dementní.

Nikdy nebude následníkem,“ šeptá manželka Maxmiliánovi do ucha. Poměry na Iberském poloostrově dobře zná, vždyť Filip je její bratr.

„Ty myslíš, má paní, že by Rudolf mohl opět spojit habsburské majetky?“ Ta představa je víc než lákavá, a tak nakonec své syny na španělský dvůr vysílá.

Zlatá klec

Rudolf s Arnoštem si vydržují vlastní dvůr se stovkami sluhů. Účastní se dvorských slavností, několik hodin denně tráví v knihovně a studují nejenom jazyky, ale i historii a náboženství. Jenže ne všechno je tak prosluněné jako zahrady skvostných paláců.

Filip mladíky drží prakticky jako rukojmí a šušká se, že jeho styl zábavy je trošičku za hranou. Turnajové hry a další zápasy spíš z mladíků dělají spíše cvičené opičky než budoucí nejmocnější muže Evropy.

Termín jejich návratu je několikrát odložen, vždy pod nějakou důležitou záminkou. Nakonec se povede Maxmiliánovi vyměnit bratry za jejich sestru Annu (1549–1580), která se stane Filipovou manželkou a konečně mu porodí schopné syny. Filip už Rudolfa nepotřebuje a ten se může vrátit domů.

Budeš vládce

Hned po návratu do Vídně si ho zavolá otec. „Musíš se naučit vládnout,“ spustí hned. „Jsi můj nástupce a musíš se postarat o zemi.“ Zvlášť když dědičné habsburské země jsou tak komplikovaným soustátím.

Zejména české země, kde už od husitských válek nevládne z hlediska víry přílišný klid. A pak tu jsou i čeští stavové, kteří si během těch několika let praktického bezvládí navykli na velkou míru autonomie.

Takže Rudolf sice je následníkem, ale aby získal i českou korunu, musí to schválit i český sněm. A to je už pořádný oříšek.

Štěpánská koruna

Je chvilku poté, co se Rudolf vrátí do Vídně, umírá uherský král a Maxmiliánovi se celkem snadno podaří prosadit, aby na tamní trůn usedl Rudolf. To císaře povzbudí, aby co nejdřív začal jednat i s českými stavy.

Na rok 1573 nechá svolat do Prahy zemský sněm, ale na místo vyšle Rudolfa. „Musíš udělat dojem, synu,“ poučuje ho.

„Když si tě oblíbí, bude tvá cesta na trůn jednodušší.“ Budoucí vládce tak poprvé navštíví hlavní město zemí Koruny české s jeho paláci a kouzelnými uličkami. Oproti západním metropolím jde o zaplivané a zapomenuté městečko, ale své kouzlo rozhodně má.

Vždycky Praha

Když jednání započnou, čeští stavové nakonec vynesou svůj požadavek:

„Bylo by dobré, kdyby Jeho Milost arcikníže Rudolf přesídlil do Prahy, aby lépe mohl dohlížet na dění v zemi, nastolit pořádek a snáz řešit všechny problémy.“ Když tuto žádost přetlumočí po návratu do Vídně, otec mu přeloží, co to Češi vlastně chtějí:

„Chtějí tě mít pod kontrolou a ovládat tě, o nic jiného nejde. Zůstaneš ve Vídni.“ Rudolf ještě nenastoupí na trůn, a už v téhle chvíli má pocit, že ho chce mít každý pod kontrolou – česká šlechta, španělský král, vlastní otec…

Královský poker

Jenže Maxmilián musí Rudolfovo nástupnictví vyjednat, aby udržel říši pohromadě. Následující rok se do Prahy vydává už sám a v plánu má prosadit synovu korunovaci.

Ví, že to nebude levné a že musí vyjednávat – otázka je, o kolik bude muset ustoupit, aby dosáhl svého. Navíc v Čechách roste náboženské napětí. Nekatolíci touží mít více svobody, protože se jim ani za mák nelíbí výsledek augšpurského míru.

Není to snadná hra a Maxmilián ji nemá rozehranou vůbec dobře. Jednání začnou chladně a ve stejném duchu pak pokračují.

Kouzlo kompromisu

„Je potřeba zvýšit daně,“ zahájí promluvu císař. „Roste turecké nebezpečí a v Uhrách je potřeba posílit pevnosti. A taky chci korunovaci pro Rudolfa, jen tak mimochodem.“ Začne několik dní drsných hádek.

Císař naslouchá stížnostem a nářkům, nabízí kompromisy, které by jej nemusely bolet, ale nakonec se ukáže, že ustoupit musí. A v ten okamžik jednání naberou jasný směr – Rudolf bude králem výměnou za uznání České konfese.

Ve víře je síla tvá

Tento dokument má pětadvacet článků a docela dost stránek. Ani celý jeho název nepatří k nejkratším: Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících.

Obsahuje konkrétní pravidla, která legalizují některé protestantské církve. Díky dohodě s jednotou bratrskou jsou z textu odstraněny odsudky radikálnějších hnutí, a vzniká tak na svou dobu dokument velmi tolerantní a umožňující soužití více vyznání vedle sebe.

Katolíci a radikální staroutrakvisté jsou zděšeni, ale Maxmilián potřebuje vyjednávat.

Slibem nezarmoutíš

Maxmilián si text přečte a navenek nedá nic najevo. „Domluvíme se. Dostanu svoje daně a korunu pro Rudolfa a za to vám schválím tu Konfesi.“ Když ale císaři podsunou dokument k podpisu, odsune jej stranou.

„Mé slovo v téhle chvíli stačí, přece si nechceme pohněvat radikální katolíky. Podepíšu, až se situace uklidní.“ Stavům tohle slovo zatím stačí, ostatně nic víc v dané chvíli nemají šanci získat. Už jenom slovní slib je víc, než v co mohli kdy doufat.

A tak nakonec souhlasí a se skřípajícími zuby přikývnou. „A uděláme to radši hned,“ kuje Maxmilián železo, dokud je žhavé. „Co třeba… za tři týdny?“

S korunou na hlavě

Dvaadvacátého září léta páně 1575 se rozezní v Praze snad všechny zvony. Ve Svatovítském chrámu je narváno k prasknutí. Samá honorace, draze oblečení pánové a nejmocnější mužové země.

V chrámu jsou dokonce postavené dřevěné tribuny, ale stejně se tam všichni nevejdou a postávají před chrámem.

Jakmile skončí bohoslužba, je do chrámu přiveden Rudolf II. „Teď přísaha, pane,“ napoví mu Vilém z Rožmberka (1535–1592), nejvyšší purkrabí Království českého.

A nový král musí česky, tedy jazykem, kterým nemluví a který nezná, odříkat slavnostní přísahu. Teprve pak je mu na hlavu posazena svatováclavská koruna, kterou den předtím přiveze poselstvo z Karlštejna.

Novým králem

Pak před krále přestupují páni a rytíři a dotýkají se koruny a přísahají věrnost. Je to dlouhý zástup, ale před polednem je naštěstí konec ceremonií. Rudolf ještě pasuje čtyři rytíře a pak už je čas na hostinu.

Po hostině se všichni rozloučí a… a to je všechno. Rudolf se mračí. „Není to nějak ošizené?“ ptá se. Odpovědí je mu pokrčení ramen. Všem to přijde trošku zfušované. Jiné korunovace trvají třeba několik dní a provázejí je oslavy, turnaje a hry.

Tady nic, jen jeden den, který končí odpolední hostinou. Lidé jsou zklamaní a o korunovaci se mluví jako o ošizené. Maxmilián se ale necítí zklamán – jeho syn má na hlavě českou korunu a Česká konfese podepsaná není. A už nikdy nebude.

O rok později Maxmilián umírá. A Rudolf po prvních pár letech propadne nemoci, kterou současníci zvou „melancholií“, a z nadějného mladého krále se stane zahořklý muž, kterému se protiví vláda a sžírá jej deprese a pocit, že jej každý zradil…

Ikarův pád

Praha hoří, v ulicích zní střelba a stařičký Rudolf sedí u okna se zataženými závěsy, protože nemá rád světlo.

Jeho plány ztroskotaly, vpád pasovských vojsk nemůže zvrátit politickou situaci a ani se mu nepodaří pomstít se nenáviděnému bratru Matyášovi a zrádné šlechtě.

Rudolf je sužován nemocemi, trápí jej syfilis a černá mysl, která jej dokonce dožene k pokusu o sebevraždu. Nevěří nikomu – a nikdo proto vlastně nevěří ani jemu. Rudolf ještě má na hlavě korunu, ale fakticky mu už nepatří.

„Byl jsem Někdo!“ skuhrá a vzpomíná na svou korunovaci, ale není to nic jiného než nářek opuštěného a zbitého psa.