V údolích Bílých Karpat zemědělství sotva stačí na obživu. Lidé se musejí otáčet, a tak klestí dobytek, fikají míšky, švihají nožem ostrým jako břitva. Jsou to šviháci…

Podle záznamů se umění šmikání šourků začíná objevovat už v 16. století (pravděpodobně je to ale daleko starší řemeslo). Narkózy neexistují, a když někdo povalí půltunového býka, koně nebo prase, musí klestičský nůž švihat jako když bičem.

Jedinou dezinfekcí je pak slivovice nebo prach z cihel. A tak vznikne profese šviháků.

Umění pod pokličkou

Miškáři (podle slova míšek neboli šourek) začnou kočovat Evropou a švihají v Německu, Rakousku, Polsku nebo Rusku.

Bojkovičtí, slavičínští a komňští zveřoklestiči jsou dokonce tak žádaní, že ještě na začátku 20. století z tisícovky obyvatel Komni kleští na 220 chlapů. Je to výlučně mužská práce, děděná z generace na generaci i s tradičními rajóny.

Když se miškáři narodí jen dcera, pokračuje v tradici zeť. Nikdo nemá zájem pustit staletí držené znalosti. Navíc se za to dost slušně platí, protože zvěroklestiči jsou bezmála nepostradatelní.

Musejí mít licence a za sebou tři roky učení a čtyři roky praktického klestění (může být souběžné).

O klestiče je zájem

Vždycky to začíná stejně. Miškáři vyrazí na jaře a vrací se za půl roku na žně. Bojkovičtí zveřoklestiči jsou tak zruční, že třeba koncem 19. století v Praze 90 % šviháků pochází právě z údolí Bílých Karpat.

Poznávacím znamením je manšestrový oblek, hůl a přes záda kabela zvaná sanisterka s nejrůznějšími noži. Když už se domů vrátí, mají nejenom hodně slušný výdělek, ale taky plnou tornu nejrůznějších zlepšováků z Evropy.

Postupem let se z kdysi chudého kraje stává centrum modernosti. Nejlepší období pro šviháky je 14 let na začátku 20. století. Je o ně enormní zájem, tržby rostou a mohou chodit kamkoli.

Problém přijde s první světovou válkou, kdy státy uzavřou kdysi volně průchozí hranice. Někteří skončí, jiní odejdou třeba až do Ameriky.

Konec šviháků v Čechách

Druhý problém se jmenuje Adolf Hitler (1889–1945), protože s jeho nástupem je vydán zákon, podle něhož se zvířata už nesmějí týrat. Kastrovat se může pouze po narkóze, přičemž narkózu mohou provádět jen zvěrolékaři.

A zvěrolékaři dlouhodobě šviháky neuznávají. Po válce veterináři alespoň přistoupí na spolupráci s klestiči, ale jenom za předpokladu, že už nebudou přijímat nové učně. Zdá se to jako soumrak zvěroklestičů v horizontu jedné, maximálně dvou generací. Omyl.

Za dalších pět let v roce 1951 vyjde socialistický zákon o zlepšení živočišné výroby. A ten vykonávání zvěroklestičství výslovně zakazuje. Od té doby jsou šviháci jenom v lázních.