Bitva je v plném proudu. Švédský král Gustav II. Adolf vysílá páže s dalšími bojovými instrukcemi k jednomu ze svých velitelů. Oním pážetem je Lennart Torstensson. Během své mise si povšimne, že se nepřítel neočekávaně přemístil.

Chvíli váhá, ale nakonec přepracuje panovníkovy pokyny podle momentální situace na bojišti.

Král si samozřejmě brzy všimne, že muži nejednají podle jeho rozkazu, a začíná zuřit. Torstensson (1603–1651) se mu ke své aktivitě přiznává. „Lennarte, tohle tě mohlo stát život. Možná se ale lépe hodíš na to být generálem než pážetem,“ změní nakonec názor podle oblíbené historky Gustav II. Adolf (1594–1632). Brzy nato dostává mladý válečník na starost švédské dělostřelectvo.

Armádu řídí Blesk

Torstenssonovu zářivou kariéru ovšem přeruší věznění. Během jedné bitvy třicetileté války upadá do císařského zajetí. To na něm zanechá vážné následky. Napříště bude trpět silným revmatismem, který mu již neumožní vsednout na koně.

Své armády bude proto řídit z nosítek. Přesto se u vojáků těší obrovskému respektu. I když švédskou armádu přebíral po zemřelém maršálovi Johanu Banérovi (1596–1641) ve značně demoralizovaném stavu, dokáže mužům zvednout bojovou náladu.

Jeho vojenská taktika je založena na rychlých přesunech, díky nimž si mezi nepřáteli vyslouží přezdívku „Blesk“.

Na bitvu čeká marně

„Vídeň musí padnout,“ je přesvědčen Torstensson v roce 1642. Svá vojska proto směřuje na Moravu, v níž vidí bránu k habsburské metropoli. Po rychlém průniku přes Slezsko stane počátkem léta před branami Olomouce.

Jedno z nejdůležitějších měst Moravy mu vzdoruje pouhé čtyři dny. Torstensson si tu přichází na úctyhodnou kořist – mimo jiné na 90 tun střelného prachu nebo 50 děl. V Olomouci navíc ustavuje švédskou posádku, která se tu udrží dlouhých osm let.

Pak se nečekaně obrátí směrem k severu a odvelí svou armádu do Saska. V následujícím roce je však již zpět. Je třeba podpořit olomouckou posádku před náporem císařských. Odsud švédská armáda proniká až k Brnu.

Obléhání moravské metropole ale Torstenssonovi naruší zpráva ze Stockholmu o tom, že Švédsko vstoupilo do války s Dánskem. Je ho nyní třeba jinde…

Rozhodla hamižnost

Zimní krajina u středočeského Jankova získává nádech krve. 6. března 1645 se tu střetává císařská armáda se Švédy, vedenými Torstenssonem, který se rychle vypořádal s Dány a nyní konečně hodlá dobýt Vídeň.

Jeho štáb je ale tentokrát špatně informován o pohybech nepřítele, a tak je zaskočen jeho mírnou přesilou i lepším postavením. Už už to vypadá, že by Švédové mohli dostat na frak, když mezi císařskými zvítězí hrabivost.

Místo aby se dál věnovali boji, začínají žoldnéři ve službách Ferdinanda III. (1608–1657) plenit švédské zásoby. Toho využívá Torstensson k drtivému útoku. Nejkrvavější bitva třicetileté války na našem území končí smrtí 3000 Švédů a 4000 císařských.

Švédskému polnímu maršálovi teď už nic nestojí v cestě v dalším postupu na Vídeň. Nic kromě Brna. A na něm si vyláme zuby. „Chodil prý jako stín a nevýslovná netrpělivost a zuřivost lomcovala jím,“ popisují Torstenssona doboví svědci.

Po krachu zdejšího obléhání je nakonec donucen území Českého království opustit. Krátce nato se těžce nemocný vojevůdce vzdává vrchního velení a vrací se do Švédska.