Úžasný objev profesora Mietheho! Využije Německo umělé zlato k zaplacení válečných reparací? Hlásají novinové titulky ve dvacátých letech minulého století. Jenže senzace se nakonec změní ve zklamání. Co se vlastně stalo?

Myslíte si, že alchymisté usilující o výrobu zlata patří do dávné minulosti? Chyba lávky! I ve dvacátém století se vyskytlo hned několik jedinců, kteří tvrdili, že se jim podařila přeměna jiného prvku ve zlato.

Patřil k nim například německý profesor Adolf Miethe (1862 – 1927), který proslul především jako fotochemik a průkopník fotografické techniky. Jak došlo k jeho domnělému úžasnému objevu?

Zjištění, které změní budoucnost lidstva?

Roku 1924 zkoumá Miethe pomocí ultrafialového světla zbarvení minerálů. K tomuto účelu používá zvláštní lampu, v níž se odpařuje rtuť. Jednoho dne však lampa přestane fungovat. Badatel zjistí, že na kontaktech se vytvořila usazenina podobná sazím.

K profesorovu úžasu se ukáže, že usazenina obsahuje stopy zlata! Kde se tam vzalo? Miethe si je jistý, že rtuť před používáním řádně vyčistil. Nemohla obsahovat příměsi jiného kovu. Experiment zopakuje a dostane stejný výsledek.

Zmocní se ho euforie! Mohla snad elektřina proudící lampou změnit atomovou váhu rtuti na váhu zlata?

Podlehl omylu?

Zprávy o Mietheho přeměně rtuti v drahý kov obletí svět. Média spekulují o tom, že Německo začne vyrábět umělé zlato, aby splatilo své válečné druhy. Vědci si však zachovávají střízlivý odstup. Vtom přispěchá německému badateli na pomoc japonský fyzik Hantaro Nagaoka (1865 – 1950). Zopakuje Mietheho experimenty a dosáhne stejného výsledku jako on! Jestliže se dva uznávaní vědci shodli, jejich závěry musí být pravdivé, nebo ne? „Domnívám se, že množství zlata by se zvýšilo tisícinásobně, pokud by se atomy rtuti ve vakuu ostřelovaly elektrony,“ přichází o rok později s odvážným tvrzením novodobý německý alchymista.

V bezmezném nadšení z Mietheho objevu Němci budují laboratoře, které mají sloužit k výrobě zlata. Jenže ouha, očekávané výsledky se nedostaví. Co se zvrtlo? Po dvou letech vědci zjistí, že jejich kolega podlehl pochopitelnému omylu.

Elektronické vodiče a kovové součástky totiž v sobě obsahovaly nepatrné množství zlata, které se uvolnilo a vázalo se na rtuť. Ještěže se toho chemik nedožil!