„Tak na blázny. Ztracené existence. Rebely. Potížisty. Na ty, co nezapadají do šablony. Na ty, kteří vidí věci jinak,“ řekne jednou beatník Jack Kerouac. Vyrůstá v době, kdy se novátorství příliš nenosí. A každý, kdo pluje proti proudu, pluje zkrátka špatně.

Odlišují se vzhledem, pouští si do uší jinou hudbu, mají jiné představy o chování. A je jim to úplně jedno. To, že vyčnívají z davu, si naprosto užívají.

Zatímco jedni si libují v dlouhých natupírovaných vlasech, druzí zase rádi nekončící intelektuální konverzace a kostkované košile. Svět se neustále vyvíjí a my s ním. Proč si proto dělat násilí, když nechceme zapadnout?

Nepochopení tuláci

Kdo: beatníci

Éra: 50. léta 20. století

Jsou znudění a škatulkovaní už od 50. letech 20. století. Ostatně samotné slovo beat má slangový překlad jako zbitý a vyčerpaný.

Zatímco americká společnost dává přednost pohodlnému způsobu života, který sestává nejlépe ze studia, vysněné práce a potom vegetění v řadovém domku s pečlivě upravenou zahrádkou, oni ne. Ze života chtějí vyždímat maximum, toulají se, experimentují.

S alkoholem, drogami, promiskuitou. Civilizační vymoženosti je nezajímají, stejně tak peníze.

Americká idylka? Blbost

Vše odstartuje dvojice Allen Ginsberg (1926–1997) a Jack Kerouac (1922–1969). Oba pánové, nezávisle na sobě, vydávají díla, která se stanou jakousi biblí jejich následovatelů.

Z Ginsbergovy básně Kvílení (1956) a Kerouacova románu Na cestě (1957) na čtenáře přímo křičí touha se vymanit z pravidel. Americký sen je ideologický hnus. Potřebují peníze? Vydělají si je. Je jedno jak, je jedno kdy.

I kdyby měli dělat tu nejodpornější práci. Mnoho z beatníků usedá k tužce a papíru. Slova hážou na papír, jak je napadne, s přehnanou stylizací se nezaobírají. Stejně tak vulgarismy.

Odlišnost Spojených států poznávají stopem, na ulici je nejde přehlédnout pro zmuchlané oblečení, divoké vousům a zastřený výraz. Aniž by to sami tušili, svým postojem přispějí ke vzniku hnutí hippies.

Příroda jako stimulant

Kdo: hippies

Éra: 60. léta 20. století

Rok 1967, západ USA. V Golden Gate parku v San Franciscu se právě koná happening proti zákazu LSD. Účast je hojná, sejde se tu na 25 000 lidí. Stárnoucí beatnická generace se právě tady a teď probouzí do své mladší, životem a květinami překypující podoby.

Rodí se hippies, kteří hlásají lásku, mír a svobodu. Jsou mladí, vzdělaní, z dobře situovaných rodin, zároveň ale zhnusení rasismem, válkou ve Vietnamu či konzumem, upřednostňují prostý život po vzoru indiánů.

Co na tom, že jsou sem tam něčím nadopovaní nebo zkouření. Právě strhávají obrovskou světovou lavinu.

Barvy a vůně marihuany

Působí jako éterické bytosti, plující po ulicích v batikovaných hadrech. Barvy jsou jejich nábojem, celou parádu doplňují o změť náramků, šátků nebo korálků lásky. Všichni bez rozdílu mají dlouhé vlasy, nosí stejné oblečení.

Volné zvonáče spolu s vytahanými svetry jsou jakýmsi předchůdcem dnešní unisex módy. Americká společnost však jejich volnosti a rovnosti příliš nevěří. Mnohdy dostávají pořádnou nakládačku a jejich sluníčkaření jim úřady zakazují.

Podle většiny usedlíků jde jen o neustále sjeté povaleče bez jakýchkoliv cílů a ambicí. Cestují jako šílení, nejčastěji v pomalovaných, zrezlých minibusech značky Volkswagen. Kromě drog a sexuálních radovánek jsou jejich zábavou i hudební festivaly.

Naprostou peckou a mementem éry se stane Woodstock, uspořádaný 15.–16. srpna 1969, kde se sejde na 800 000 lidí a 32 vystupujících umělců včetně Joan Baezové (*1941), Janis Joplin (1943–1970) nebo Jimiho Hendrixe (1942–1970).

„Máničky“ jsou od té chvíle k vidění snad všude. Dnes jde však o velkou raritu.

Intelekt a asymetrie

Kdo: hipsteři

Éra: 90. léta 20. století

Všechno, co frčí, správného hipstera nezajímá. Je rád sám, zahloubaný, jde v protisměru. Než aby se zařadil ke stádu, radši podlehne kouzlu kapely, která odehraje třeba jen jediný koncert a najde si knihu od autora, kterého nikdo nezná.

Svůj ideál spatřují hipsteři v beatnících. I samotný Kerouac se jim věnuje ve svých knihách. Jednoduše volní jako ptáci, když se jim někde nelíbí, prostě si sbalí fidlátka a jdou jinam. Novodobé hnutí se ale probouzí k životu teprve v 90. letech 20. století.

Chytrý pán s brýlemi

Samotný název „hipster“ bývá vykládán jako vášnivý milovník jazzu. Stejně jako v minulosti i tady jde o reakci na pohodlný život střední třídy. Tehdy si na sebe poprvé oblékají typické kostkované košile, nasazují brýle, pěstují vousy.

Začínají se poflakovat po kavárnách, odmítají pětidenní pracovní týden a nákupy v obchodních centrech. Nad přehnanými stylizacemi a pozérstvím bez větších servítek ohrnují nos.

Na druhou stranu jsou však nesmírně vzdělaní, není nic, co by uniklo jejich intelektuálnímu oku. Nechybí jim ani odvaha, často jsou proto zarytými ekology, bojujícími za lepší životní prostředí či třídění odpadu. Zálibu nachází také v umění a v tzv. vintage stylu, kdy obdivují vše, co se jen trochu stihlo smísit s modernou.

Emoce jako přednost

Kdo: emo

Éra: počátek 21. století

Za pomoci tupírovacího hřebene vytvořit hodně silné a pevné háro s obří patkou, tlustou, černou linkou zase smutný look. Je to hlavně výrazný make-up, který příznivce emo na první pohled odlišuje od ostatních. Za ním se však skrývají citlivé, vnímavé duše, které rády kreativitu.

Odstrkovaní smutní klauni

Vůči společnosti jsou tolerantní, netouží po revoltě ani vzdoru. Na předstíranou lehkost bytí ale přesto reagují po svém, a to právě za pomoci skepse a smutku.

V jejich očích není smrt nepřítel a strašák, což dávají najevo kreslením lebek, jakýmsi mučením plyšáků nebo postaviček, kterým chybí jednotlivé části těla. Ke všemu však přistupují s nadsázkou. Svoji orientaci nejčastěji neřeší.

Podle psychologů má jejich subkultura i jisté terapeutické účinky. Nehrozí totiž, že by se jedinci naváděli k nezákonným kouskům. Příklon k emo má ale vždy skrytý, a pro člověka důležitý, emocionální podtext.

V očích ostatních subkultur jsou k smíchu, často jsou proto prezentováni jako ubrečené chudinky, které touží jen po krvi a ostrých žiletkách, v nichž hledají útěchu.