Obrovské vyčerpání cítí po bojích studenti zrána 1. listopadu 1648. Choulí se zimou u pražského mostu. Po probuzení vyslechnou od posla nečekanou zprávu. Byl podepsán mír. Konečně si oddechnou. Už je nebude pronásledovat neutuchající švédské palba.

Zklamaný nesplněným slibem velitelské funkce a peněz se bývalý císařský podplukovník Arnošt z Ottowaldu stává zrádcem. Přidává se ke Švédům, kteří na bojištích třicetileté války (1618‒1648) drancují Evropu.

Spojí se s generálem Hansem Christoffem Königsmarckem (1605‒1663), který chce dobýt Prahu. Nabídne mu pomoc, město zná jako svoje boty. „Útok povedu sám, neztratíte jediného muže,“ slíbí mu.

Díky němu Švédové 26. července 1648 v půl třetí ráno obsadí Hradčany a Malou Stranu. Ve městě se právě slaví císařův druhý sňatek a pozornost stráží odpovídá množství vypitého alkoholu. Švédové pronikají do města a rabují.

Pražské posádce velí hrabě Rudolf Colloredo (1585–1657). Když Švédové obsazují levý vltavský břeh, nečeká a na obranu pravého břehu sestavuje měšťanské sbory o síle asi 4000 mužů.

Hodí se i 1200 vojáků pluku Maxmiliána z Valdštejna (1598‒1655), kteří tu pobývají. Na pomoc se šikuje také legie z univerzitních studentů a jejich profesorů, která v bojích sehraje dost zásadní roli.

Přečnívá spolubojovníky

„K dispozici bylo rovněž studentstvo, které obnovilo svou legii (existovala už v roce 1639 – pozn. red.) a vytvořilo kompanii čítající 745 mužů, nicméně při švédském útoku jich už tolik nebylo – utekli stejně jako šlechta, zůstalo jen něco přes tři sta mladých mužů,“ popisuje situaci historik Václav Líva (1884‒1952).

Má pravdu. Ze začátku jsou studenti ještě plní elánu, když se nepřítele nedaří hned zdolat, zůstává už jenom 308 nejodhodlanějších. Velení legie přebírá právník Jan Kaufem, ovšem pozornost si zjednává výraznější postava měřící skoro dva metry.

„Se studentskou legií bojovali i jezuité, mj. proslulý Jiří Plachý,“ píše současný bohemista Jan Linka. Profesor z Klementina Jiří Plachý (1606‒1664) svojí výškou o hlavu přečnívá spolubojovníky.

V hlídkách sledujících, jestli Švédové nehodlají zaútočit z Malé Strany, nikdy nechybí. „Blíží se dlouhý páter,“ šeptají si nepřátelé. Stává se jejich postrachem.

Střeží přístup na most

Jedinou přístupovou cestu do Starého a Nového Města pražského tvoří Staroměstská mostecká věž u dnešního Karlova mostu. Nejtužší boje probíhají na mostě a v jeho nejbližším okolí. Právě tady se angažuje činorodý Plachý a naštěstí má pomocníky.

Bez dobré organizace by se obrana rozpadla. „Iniciativy se chopil primas Turek, zalarmoval místní mužstvo a studenty, velitelé rozdělili místa a celé úseky k obraně. Studenti shodou okolností bránili úsek kolem tzv.

Rejdiště, což je v místech, kde dnes stojí Filozofická fakulta Univerzity Karlovy,“ píše současný historik Jan Županič. Generál Koenigsmarci od 27. července 1648 čile ostřeluje Staré Město, ale srdnaté studentské obránce to neskosí. Na mostě vybudují barikádu.

Musí stačit jedno dělo

Výzbroj ovšem pokulhává. Na švédskou palbu odpovídají z jednoho děla, které rychle přesouvají na věž, aby zasáhli víc nepřátel.

Když 31. července 1648 dorazí se svojí armádou švédský generál Arvid Wittenberg (1606‒1657) na pomoc Königsmarckovi a útočí s ním na Staré Město, studenti tvrdě brání město.

Koncem srpna 1648, má legie 8 družstev, každé z nich má 30-46 mužů, k nim připadají poddůstojníci a štáb. Nepřítele se nedaří odrazit, navzdory tomu, že Wittenbergovi zemřela manželka, a proto od Prahy odjíždí na jih.

Švédové spatřují svoji naději v mladé krvi Karla Gustava Falckého (1622‒1680), budoucího švédského krále Karla X. Gustava. Ambiciózní muž si chce dobýt ostruhy slávy a k Praze přijíždí 4. října 1648 společně s vracejícím se Witttenbergem.

Jejich vojsko tvoří 8000 mužů. Plán útoku nasměrují mezi Horskou (stála zhruba na území současné křižovatky U Bulhara na konci ulice Na Poříčí) a Koňskou (na konci Václavského náměstí) bránu.

Útočí hlavně na Horskou bránu, proto se tam přesouvají obranné jednotky včetně studentů. Čelí tu několikadenní palbě, ale přesto život ve městě pulzuje dál.

Lístečky nesmrtelnosti

Obránci z legie se navzdory tvrdému sevření Švédů stihnou i bavit. 7. října 1648 začíná u Apolináře vinobraní. Obránci popíjejí víno i pivo, dokonce si při narozeninách jednoho představeného dopřejí dvojitou dávku. Legie se statečně brání. „Je to čaroděj.

Není možné, jak se pořád vyhýbá kulím,“ nadávají svorně Švédové, kdykoli zahlédnou vysokou postavu jezuity Plachého.

Když se Pražanům podaří na svoji stranu získat jednoho švédského zajatce, vypovídá, že prý se u nich o páterovi říká, že „umí čarovat a těm svým studentům dává sníst nějaké lístečky, které jim v boji zajistí nesmrtelnost.“  Švédové 13. října 1648 prolomí zeď mezi Horskou a Koňskou bránou.

„V těchto těžkých bojích, kdy řídil obranu generál polní strážmistr hrabě Conti, se zvláště vyznamenaly oddíly pražských studentů,“ píše současný historik Zdeněk Munzar.

Nepřátelé se sice nakrátko zmocní Horské brány, ale po několika hodinách se ji daří vybojovat zpět. Tentokrát dojde i na Plachého, je zraněn. Z Koňské brány vyrážejí studenti s dalšími obránci na výpad, daří se jim zapálit několik švédských ležení.

Další den se švédští dělostřelci opět pokoušejí dobýt Horskou bránu. Tvrdé boje pokračují dál. Švédům se 22. a 23. října 1648 provede proniknout do srubu, který kryje Horskou bránu. Praha má namále…