Bagdádský klenotník roku 230 př. n. l. dodělává zakázku pro bohatého obchodníka. Prsten s ozdobou ve tvaru květin si prohlédne ze všech stran a sem tam ještě něco poopraví. Když je konečně spokojený, vloží své dílo do vaničky, kterou má na stole. Až z roztoku šperk vyndá, bude prsten zářit zlatem…

„Nádherné. Přesně takhle jsem si svůj dar představoval,“ pochválí klenotníkovu pečlivou práci kupec, když si šperk přijde vyzvednout. Zlatě se lesknoucí prsten přitom obsahuje jenom pár miligramů drahého kovu na svém povrchu. Zbytek pod ním tvoří mnohem levnější stříbro…

V období 245 př. n. l.–224 n. l. ovládnou oblast kolem dnešního Bagdádu Parthové. Bojechtiví parthští dobyvatelé si v roce 53 př. n. l.

v bitvě u Carrhae, města mezi řekami Eufrat a Tigris, dokonce poradí i s obrněnou římskou jízdou vedenou římským vojevůdcem Markem Liciniem Crassem (115–53 př. n. l.).

Ovládnou cesty, kterými se z Číny dováží hedvábí a nahromadí obrovské bohatství. Umí stavět chrámy z osekaných kamenných kvádrů a mimořádně dobře ovládají i umění zpracovávat kovy.

Jejich šikovní klenotníci dokonce odhalí i možnost, jak chemicky pokovovat své šperky. Třeba i zlatem.

Podivný hrnec ucpaný asfaltem

Rok 1936. Muž, který pracuje na vykopávkách 2000 let staré vesnice v Khujut Rabu´ jihovýchodně od dnešního iráckého Bagdádu, narazí při hloubení v zemi na jakýsi předmět.

Opatrně se ho snaží vyprostit z nánosů půdy, a když se mu to konečně podaří, v rukou mu zůstane hliněný hrnec podivného tvaru. Má malý, čímsi ucpaný otvor.

Bližší průzkum ukáže, že hrnec, zhotovený ze žluté hlíny, obsahuje měděný válec vysoký asi 10 centimetrů a široký přibližně 2,5 centimetru s okraji sletovanými ze slitiny oceli a cínu v poměru 60:40 procentům.

Spodní část válce zakončuje měděný disk opatřený hmotou, která vypadá jako asfalt. Uvnitř válečku se nachází železná tyčka upevněná nahoře opět pomocí asfaltu. K čemu zvláštní nádoba slouží?

Jak fungovala starověká baterie?

„Je to elektrická baterie,“ prohlašuje přesvědčivě Wilhelm König, rakouský archeolog zaměstnaný v bagdádském muzeu, a nikdo mu neodporuje.

Americký vědec Willard M. Gray, pracující v laboratořích General Electric´s High Voltage v Pittsfieldu v Massachusetts po 2. světové válce potvrzuje jeho názor. Vyrobí přesnou repliku akumulátoru starého přes 2000 let.

Sotva zapne spínač, začne hrncem procházet proud. Tajemstvím ovšem zůstává, jaký elektrolyt parthští klenotníci při své práci používali.

Gray to zkouší se síranem měďnatým, ovšem domnívá se, že starověcí šperkaři měli k dispozici kyselinu octovou a citrónovou, které splnily svůj účel ještě lépe.

Pokus se šťávou z hroznů

Podobný experiment provádějí v roce 1978 i vědci v německém Hildesheimu. Zkouší pozlatit stříbrnou napodobeninu sošky parthského krále.

Pokus vede archeolog Arne Eggebrecht (1935 – 2004), ředitel místního Historického muzea a asistuje mu restaurátor Rolf Schulte. Přípravu elektrolytu má na starosti právě Schulte.

„Zvolím tekutinu běžně dostupnou ve starověkém Orientu, čerstvě vylisovanou šťávu z hroznového vína,“ rozhodne se a má úspěch. Měděná trubička a železná tyčinka ponořená ve vinném octě skutečně generují elektrický proud! Měřič ukáže napětí 0,5 Voltu.

Sestrojený elektrický článek napojí ke galvanizační vaničce s umístěnou stříbrnou soškou. Po dvou a půl hodinách vědci vytáhnou sošku z lázně. „Je pozlacená! Starověká baterie opravdu funguje!“ zaradují se. Elektřina nebyla pro národy žijící před naším letopočtem žádnou novinkou…