„Nesmíte jíst plody ze stromu poznání. Přinesou vám smrt,“ hrozí Bůh Adamovi a Evě, kteří si užívají v rajské zahradě. Na stromě se ale vine had, který přináší pokušení. „Ochutnej ty plody. Stejně jako Bůh poznáš, co je dobro a zlo,“ nabádá Evu.

Přirozená ženská zvědavost způsobí, že žena dlouho neodolá. „Neboj se, také se zakousni. Bůh jistě nic nepozná,“ ponouká i Adama. Jakmile jablko (strom poznání je nejčastěji zobrazován jako jabloň ‒ pozn. red.) okusí, pochopí, že jsou nazí.

Svoje intimní místa přikryjí fíkovými listy. Bůh se ale okamžitě dozví, co se stalo a potrestá hada. Udělá z něj odvržené zvíře, které se navždy bude plazit v prachu Země. Adama a Evu vyžene z ráje.

„Rozmnožím tvé strádání… v bolestech budeš rodit děti; budeš dychtit po svém muži, ale on bude nad tebou vládnout,“ přisoudí těžký osud ženě.

Nešetří ale ani muže: „Poslechl jsi svou ženu a jedl jsi ovoce ze zakázaného stromu, proto bude kvůli tobě prokleta země: S námahou z ní budeš jíst po všechny dny svého života… V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, neboť jsi z ní vzat. Prach jsi a do prachu se navrátíš.“ Stanoví lidem koloběh jejich života.

Kde leží rajská zahrada?

Zakládá se ale biblický příběh na historických skutečnostech? Odpověď vědci hledají desítky let. Narážejí už při pokusech určit místo, kde podle biblických údajů leží rajská zahrada. Docházejí k odlišným výsledkům.

„Jak může někdo skutečně doufat, že najde rajskou zahradu, zvláště s ohledem na to, co bylo řečeno o pravěké historii?“ ptá se v roce 2007 americký archeolog Eric H. Cline z Univerzity George Washingtona ve Washingtonu.

Poloha zahrady je v Bibli popsána velmi obecně. Nejistotu vědců shrnuje Viktor Hurowitz, profesor biblických studií a dějin starověkého Blízkého východu z Ben-Gurionovy univerzity:

„Pochybuji, že někdy najdeme Eden mimo stránky Bible.“ Když netušíme, kde se nachází dějiště příběhu, je možné vůbec dokázat, zda se opravdu odehrál a v jaké podobě?

Stářím trumfne Starý zákon

Jeden z pokusů najít odpověď podniknou v roce 2014 nizozemští vědci Marjo Korpelová a Johannes de Moor z Protestantské teologické univerzity v Amsterodamu.  Nově přeloží texty vyryté klínovým písmem na dvou hliněných tabulkách nalezených v roce 1929 v syrském městě Ugaritu.

I když byly částečně rozluštěny už v 70. letech 20. století, nabídnou světu svoji novou verzi překladu. Příběh o vyhnání lidí z ráje byl na destičky v ugaritštině zaznamenán už ve 13. století př. n. l.

a je tedy ještě o 800 let starší než nejstarší části biblického Starého zákona (vznikl asi v období 1200‒200 př. n. l.).

Nesmrtelný Adam

Podle biblického vyprávění nešťastnou situací zavinila Eva, která Adama svedla ke hříchu. Hliněné destičky ale vypráví něco jiného.  „V ugaritské praverzi nenese Eva žádnou vinu,“ vysvětluje Korpelová.

Adama totiž uštknutím proměňuje v obyčejného smrtelníka sám had. Vědkyně ještě upozorňuje, že „na rozdíl od biblické verze je Adam v tomto mýtu představován jako Bůh.“ Ugaritské texty se od výkladu v Písmu svatém liší.

Adam si tu v roli nesmrtelného vyřizuje účty s bohem Horonem (podle některých pramenů Choronem), zpodobněním zla. Horon je poražen a změní se v hada. Svým jedem otráví strom života a jako pomstu za svoji porážku uštkne Adama.

Ugaritská bohyně Slunce ale nenechá spáchanou křivdu bez odezvy. Jako útěchu dá Adamovi dobrou ženu Kubabu, bývalou bohyní. V knize „Adam, Eva a ďábel“ Korpelová a Moor společně dokazují, že základem příběhu o Adamovi a Evě jsou starodávné mýty. Nesmrtelnost v nich je vyjádřena jako přirozené lidské rozmnožování.