Ve vlaku z Olomouce se náhodně potkají dva staří známí. A zatímco vagon kodrcá po hrbolatých kolejích, potřásají si rukou.

Když si jeden z nich všimne článku v odborném časopise, brzy se téma stočí k složitějším otázkám, než „jak se má rodina, pane profesore?“

Je rok 1952 a článek pojednává o kontaktních čočkách vyrobených z ušlechtilých kovů. Kontaktní čočky nejsou ničím novým – vyrábí se od roku 1887 ze skla. Ale jsou těžké, tvrdé a na oku nesedí tak dokonale, jak by mohly.

Od třicátých let nahradí sklo plexisklo, ale pořád jsou nepohodlné a mají řadu neduhů. „Chtělo by to nějaký měkký materiál,“ poznamená první muž. Jmenuje se Otto Wichterle (1913–1998) a tahle myšlenka stojí za jeho nejznámějším vynálezem.

„Pracuji teď s plasty, to by možná mohla být cesta.“ Po návratu do Prahy se pouští do výzkumu.

Vždy na okraji

Už jako kluk to nemá lehké. Nejprve těžce onemocní a lékaři mu dávají rok života. Přežije, ale na růžích nemá ustláno. Ve škole je bezkonkurenčně nejmladší, i když starší spolužáky předčí v znalostech, pěsti mají větší oni.

Následně vystuduje chemii a během války utají výzkum silonu před Němci, aby jim tento zlepšovák nepadl do rukou. Na pár měsíců skončí i ve vězení Gestapa.

V poválečné době se ale nekamarádí ani s komunisty a tak i vývoj měkkých kontaktních čoček, do kterých se pustí, je tím poznamenám.

Na dobré cestě

Po nějaké době výzkumu se jako nejvýhodnější látkou jeví poly-hydroxyethyl-methakrylátový gel – je průhledný, dokáže pohltit určitě množství vody a je dostatečně odolný, aby se ihned nezničil.

„Jenže mám problém se zpracováním,“ stěžuje si doma manželce. Když ho odlévá do forem, čočky se trhají a mají ostré okraje, které je nutné zbrousit. Nepomáhá ani odlévání ve skleněných formách – pořád zůstávají ostré okraje, které oči dráždí.

Po náročném obroušení je výsledek použitelný, ale ta práce se nevyplatí. V roce 1961 je tak výzkum zastaven. Wichterle si s kolegy dá poslední šálek své oblíbené kávy. A zatímco si kafíčko míchá, napadne jej ještě jeden způsob, který by problém mohl vyřešit. Ale do laboratoří již není vpuštěn a tak musí pokračovat doma.

Nejlepší dárek

O Vánocích ze stavebnice Merkur postaví přístroj na rotační odlévání čoček. Jako motorek poslouží dynamo ze synova kola. Místo štědrovečerní večeře se mu podaří odlít první vzorky kontaktních čoček. Jsou dokonalé.

„To je ten nejlepší dárek, který bych mohl kdy dostat,“ raduje se vědec a hned druhý den prvních dvanáct exemplářů vyzkouší na pacientech. Sedí dokonale. A 27. prosince 1961 odchází na patentový úřad. Najednou je znovu žádán, aby se vrátil. Dostane třicet spolupracovníků a může pokračovat ve výzkumu.

Málem milionářem

Sám na sobě výrobky zkouší, takže má za chvíli oči červené jako krtek. Pak jezdí po celém světě a dokazuje, jak je jeho vynález jedinečný. Přijde na to, že aby čočky nedráždily oči, stačí je vyčistit slinami.

Je tak schopen při předvádění čočku vyválet na zemi, omýt, „ožužlat“ a nasadit. Světový úspěch je korunován v okamžiku, kdy patent koupí Američané. Jen těsně ho mine Nobelova cena.

Ale Wichterle, ze kterého se kvůli perzekucím málem stane traktorista, nedostane skoro nic. Chybějící miliony ho ale zas tolik netrápí: pro něj je důležité, že jeho vynález pomůže milionům lidí.