Píše se rok 1856 a německý profesor matematiky a přírodopisu Johann Fuhlrott je zrovna na vycházce v údolí Neandertal v Německu. Jeho pohled náhle upoutají dělníci, kteří při práci v kamenolomu vyhazují pozůstatky jakési kostry. „Nechte to být!

Já se jí ujmu,“ zakřičí na ně. Tehdy ještě netuší, že narazil na objev, který přepíše dějiny.

Johann Carl Fuhlrott (1803–1877) je v soukromí vášnivým amatérským archeologem a prazvláštní kostra ho ihned zaujme.

Po jejím zkompletování a důkladném prozkoumání zjistí, že má před sebou pozůstatky nejstaršího obyvatele Evropy – primitivního, drsného a vzhledem připomínajícího zvíře. Podle místa nálezu dostane tvor jméno neandertálec.

Starší kostry unikly pozornosti

Málo se ví, že objev v německém údolí nebyl zdaleka první neandertálskou kostrou, která po mnoha tisíciletích pod zemí poprvé spatřila denní světlo.

Dvě lebky byly objeveny už v roce 1829 v jeskyních Grottes d’Engis na území dnešní Belgie a o devatenáct let později v lomu v Gibraltaru. Obě však byly tehdy považovány za staré ostatky moderního člověka a vystaveny bez velkého zájmu v muzeích.

Ani Fuhlrott se svým objevem příliš dobře nepochodil. Stále přísně nábožensky založená vědecká elita té doby ho jednoduše zavrhla s tím, že existence předvěkého člověka je vyloučena.

Nakonec sice byla obecně přijata, do povědomí společnosti se však zapsaly i všelijaké fámy. „Neandertálec byl primitivní, slabý příbuzný člověka, kterému musel ustoupit z cesty,“ psalo se kdysi v učebnicích. Takové teze jsou však už dnes přežité.

Neandertálci jsou zřejmě vysoce vyspělou vývojovou větví rodu homo. Není přesně známo, kdy se oddělili od větve hlavní – odhady hovoří o době mezi 315 a 800 000 lety.

Co všechno svedl neandertálec

Díky větší mozkovně byli tito sourozenci lidí neobyčejně inteligentní.

Vyráběli si důmyslné kamenné nástroje, šili deky a oblečení podobné dnešním pončům, uměli zakládat oheň a stavět jednoduché příbytky i krby, rybařit, využívat různé druhy bylinek k léčení a ošetřovat své zraněné. Jejich estetické cítění taktéž stojí za zmínku:

zdobili se náhrdelníky ze zubů zvířat a tvořili malby na stěnách jeskyní. Je navíc dost dobře možné, že se mezi sebou domlouvali nám dnes již neznámou jednoduchou řečí. Kromě toho oplývali značnou fyzickou silou, mnohem větší, než mají pradávní i současní lidé.

Zdálo by se, že jsou ideálními kandidáty k osídlení světa. Z Evropy se skutečně dostali až na Sibiř a možná až na Dálný východ. Jejich ostatky bychom nalezli i na českém území, významným nalezištěm je především jeskyně Šipka u Štramberka.

Přesto však člověk neandertálský náhle mizí asi před 30 až 40 000 lety, v době, kdy se začne populačně vzmáhat rod Homo sapiens. Jedná se pouze o náhodu, nebo se předchůdci moderních lidí o vymření neandertálců nějakým způsobem zasloužili?

Podlehli silnějšímu příbuznému?

Kolébkou člověka moudrého (Homo sapiens) je Afrika, odkud však zhruba před 100 000 lety vyrazil osidlovat téměř celý svět včetně Evropy. Tam však narazil na již tehdy bezpečně usídlené neandertálce.

Podle některých badatelů je už tento moment počátkem konce člověka neandertálského, což je dáno už pouhým počtem „starousedlíků“ a příchozích v poměru 1 : 10, samozřejmě v neprospěch neandertálců. Také další faktory hrály proti nim.

Neandertálské ženy zřejmě chodily na lov stejně jako muži, a proto plodily méně potomků. Také častěji umíraly, protože porody dětí s velkými lebkami musely být v primitivních podmínkách velice náročné.

Obecně se neandertálci dožívali nižšího věku než jejich lidské protějšky. Často se tak uvádí, že početnější člověk moudrý své „sourozence“ jednoduše zčásti vytlačil, zčásti absorboval vzájemným křížením.

Pravda ale zřejmě nebude úplně černobílá a faktorů bylo s největší pravděpodobností více. Zřejmě se však přece jen nejedná o výsledek fyzických konfliktů, jak se dříve myslelo. Člověk moudrý se totiž s mohutnými neandertálci nemohl v síle poměřovat.

Zhoubné choroby

Ačkoli byli neandertálci fyzicky zdatnější než lidé, k nemocem byli zřejmě náchylnější. Proto těžko odolávali infekčním nemocem, které do Evropy zavlekl… Člověk.

„Nemoci našich předků mohly být zhoubnější a smrtelnější a vyskytovat se častěji než choroby neandertálců v mírném podnebném pásu,“ tvrdí Gilliem Greenbaum ze Stanfordovy univerzity.

„Moderní lidé již naopak měli zděděné geny umožňující bez těžkostí kolonizovat severnější území,“ dodává. S trochou nadsázky se tak dá říct, že šlo o první biologickou válku, ve které člověk vyhrál.

Domovská Afrika byla totiž hotovým „rezervoárem“ tropických nemocí. Neandertálci tak od člověka rodu Homo sapiens dostali danajský dar například v podobě tuberkulózy, různých typů oparů a na sever zavlekli lidé i tasemnice.

Před příchodem člověka do Evropy přitom zřejmě nemocemi netrpěli často, což bylo dáno roztříštěností jejich skupin: viry a bakterie se nemohly mezi malými a od sebe vzdálenými kmeny účinně šířit.

Není však bez zajímavosti, že si neandertálci v průběhu let vytvořili genetickou ochranu před encefalitidou, kterou jsme po nich částečně zdědili i my.

Byla zabijákem suchá a chladná období?

„Mnoho let se snažíme zjistit příčinu, proč neandertálci před 40 000 lety, během poslední doby ledové a krátce po příchodu anatomicky moderních lidí do Evropy vyhynuli,“ říká doktor Vasile Ersek z Northumbrijské univerzity.

„Naše studie naznačuje, že změna klimatu mohla mít důležitou roli v zániku neandertálců,“ tvrdí. Jeho výzkum je založen na studiu stalagmitů, které vědcům slouží podobně jako stromy.

Výrazné výkyvy teplot totiž ovlivňují jejich chemické složení a přírůstky v jednotlivých obdobích tak mohou ledacos prozradit.

Podle Erseka a jeho týmu se asi před 40 000 lety střídala extrémně chladná a suchá období, kterým se neandertálci nedokázali přizpůsobit. Trpěli také nedostatkem potravy.

Živili se totiž především masem ulovených zvířat, kterých v této době nebylo dost, aby jimi šlo nakrmit relativně početnou neandertálskou civilizaci. Lépe adaptabilní příslušníci rodu Homo sapiens ji tak na opuštěných stanovištích pomalu ale jistě nahradili.

Když se klima opět dostalo do normálu, zdecimované skupiny neandertálců se již neměly kam vrátit a dále se rozrůstat.

Zřejmě by vymřeli tak jako tak

Možná však vyhynutí neandertálců nezavinil ani jeden z těchto vnějších faktorů a ve skutečnosti si za to mohli – jednoduše řečeno – oni sami.

Nová studie Krista Vaesena z univerzity v nizozemském Eindhovenu naznačuje, že příslušníci druhu Homo neanderthalensis trpěli překvapivě vysokým výskytem genetických poruch.

Aby zjistil o jejich dopadech více, vytvořil Vaesenův tým počítačovou simulaci dalšího vývoje neandertálců, v níž přihlížel na jejich genetiku, demografii, poměr mezi pohlavími i nástrahy, které život v té době přinášel.

Výsledkem bylo zjištění, že i bez přičinění lidí by rod zanikl, a to během pouhých 10 000 let! Na vině je podle Vaesena zřejmě fakt, že se především členové menších komunit často křížili mezi sebou a plodili pak postižené a nepřizpůsobivé potomky.

Výjimkou nemělo být sexuální soužití mezi sourozenci, tetou a synovci, strýcem a neteřemi, ale i mezi prarodiči a vnoučaty! Další genetickou degradaci způsobilo neandertálcům také křížení s lidmi.

Právě kvůli němu jsou ale 1 až 4 procenta genů současných Evropanů a Asiatů neandertálská.