Když Alexandr I. Karađorđević (1888–1934) usedá 17. října 1921 na trůn Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nemá jednoduchou pozici.
„Jednota Srbů, Chorvatů a Slovinců, která vznikla v ovzduší poválečné euforie, se ukázala v praxi jako těžko realizovatelná. Jak zajistit soužití národů, jež jsou sice stejného původu, ale jejich osudy se od pozdního středověku rozcházely?
Ještě včera byly závislé na pěti různých říších,“ vysvětluje politické souvislosti současný francouzský historik Philippe Delorme. Slepenec různých národností dohromady nefunguje.
Zatímco Slovinci a Chorvati preferují uspořádání formou federace, kde by měli jednotlivé národnosti vysokou míru autonomie, Srbům naopak vyhovuje centralizované uspořádání.
Určitou zárukou demokracie se stává alespoň premiér Nikola Pašić (1845–1926).
Vraždění v parlamentu
V Jugoslávii sílí vliv bolševického Sovětského svazu. Když místní komunisté zavraždí ministra vnitra, Alexandr I. postaví jejich stranu mimo zákon, ale ani to nepomůže zklidnit situaci.
Dokonce na zasedání skupštiny (parlament) dojde 20. června 1928 k vraždě předsedy Chorvatské rolnické strany a dvou jejích členů. „Je třeba tvrdě udeřit,“ uvědomuje si Alexandr a sahá k radikálním opatřením. 6. ledna 1929 parlament rozpouští.
Z někdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se 3. října 1929 stává Království Jugoslávie. Panovník vytváří ústavu, která má k liberální demokracii daleko, a v roce 1931 ji také úspěšně prosazuje.
Buduje svůj osobní autoritativní režim a vytváří si čím dál více nepřátel.
Patří mezi ně nejenom komunisté, ale i ti, kteří usilují o nezávislost Chorvatska… Nejzavilejším odpůrcem panovníka se stává chorvatský politik Ante Pavelić (1889–1959).
Když utíká do Maďarska, soud mu v nepřítomnosti vyměří nejvyšší trest – smrt. On v Maďarsku zakládá centrálu teroristické organizace Ustašovců a navazuje těsné styky s Vnitřní revoluční makedonskou organizací (ORIM), bojující proti útisku Srbů.
Společně připravují útoky na území celé Jugoslávie. Během následujících pěti let (1929–1934) v regionu vybuchne deset časovaných bomb. Král čelí minimálně dvěma atentátům…
Špatná předpověď
Čím dál napjatější je také mezinárodní situace. Rostoucímu vlivu Adolfa Hitlera (1889–1945) se Alexandr I. snaží čelit vytvořením jednoty v regionu a silným spojenectvím s Francií.
V červenci 1934 do Bělehradu přijíždí francouzský ministr zahraničí Louis Barthou (1862–1934). „Zveme vás na návštěvu naší země.
Naši obyvatelé vás jistě uvítají stejně nadšeně jako v roce 1916,“ předává panovníkovi oficiální pozvání k návštěvě země galského kohouta. Alexandr ho rád přijme. Naposledy byl ve Francii 23. března 1916, tehdy ještě coby korunní princ Srbska.
Francouzi mu uchystali bouřlivé ovace a přistupovali k němu jako k hrdinovi malého národa, který ve válce čelil agresi rakousko-uherského soustátí. Nyní ale Alexandr cítí ohrožení.
„Ukažte mi ruku,“ řekl mu krátce předtím jeden černohorský cikán při náhodném setkání. „Budete čelit velkému nebezpečí,“ upozornil ho poté, co nahlédl do jeho dlaně. Alexandrovy obavy vzrůstají. „Návštěva nesmí proběhnout ve středu,“ říká si.
Pověsti totiž tvrdí, že středa je pro rodinu Karađorđevićů prokletým dnem. Už Alexandrův otec Petr I. (1844–1921) si svá veřejná vystoupení plánoval tak, aby se vyhnul středě. Alexandr ví, že mu spousta lidí usiluje o život.
Před odplutím se nezvykle dlouho loučí se svými syny. „Určitě vám něco přivezu,“ slibuje jim. „Otče, tím největším dárkem bude, když se vrátíte zpátky živ a zdráv,“ odpoví mu šestiletý Tomislav (1928–2000).