Po celá tisíciletí žili i na našem území vlci – zvířata, která neodmyslitelně patří k divočině ve velké části světa. V 19. století u nás vyhynuli a dlouho se zdálo, že nadobro.

Teď se ale vracejí a spolu s nimi rostou i obavy před jejich útoky na lidi i hospodářská zvířata.

Největší psovitá šelma žijící na našem území. Tak lze ve zkratce definovat vlka obecného, který je mimochodem zástupcem druhu, ze kterého domestikací vznikl pes domácí.

V Česku byl ve 20. století téměř vyhuben, vyskytoval se pouze v pohraničí, a to pouze v jednotkách kusů. To se ale nyní začíná měnit. V posledních deseti letech se jejich počet začíná zvyšovat a stále častěji je zachycují fotopasti.

Zatímco v roce 2011 se podařilo odhalit pouze jediný pár ve Šluknovském výběžku, dnes se vlčí smečky nachází prakticky ve všech příhraničních horách. Naposledy zaznamenali zaměstnanci národního parku dvě smečky v Krkonoších.

Vlčí křižovatka

Podle ochránců přírody je návrat vlka rozhodně vítanou zprávou. Ostatně spolu s rysem ostrovidem a medvědem hnědým patří k původním druhům naší fauny a je důležitý pro celý ekosystém.

Vlci totiž pomáhají řešit jeden z palčivých problémů našich lesů posledních desetiletí – regulují počet divoce žijících velkých kopytníků, kteří zhusta ničí lesní porosty a zemědělské plodiny.

K nám podle všeho vlci přichází z různých okolních zemí – především z Karpat, ale také ze západního Polska nebo z německé Lužice. Na jihu Čech pak pro změnu žijí jedinci z alpské a balkánské populace. Odborníci tak o naší zemi mluví jako o „genetické křižovatce vlčích populací“.

Síla je ve smečce

Vlci dosahují hmotnosti mezi dvaceti a osmdesáti kilogramy. Na výšku mohou mít až 81 cm a vyznačují se vysokýma svalnatýma nohama a svěšenou oháňkou. Oproti německým ovčákům mají širší hlavu a výrazně trojúhelníkovité uši.

Nejčastěji bývají barvy šedé až stříbrné, ale na to se nelze spoléhat. Ve smečce mají vlci často různé zbarvení včetně černé nebo hnědé. Právě smečka tvořená až osmi jedinci je přitom to, co vlka do značné míry definuje.

Obvykle ji vede rodičovský alfa pár, následovaný několika potomky. Taková smečka má zpravidla vyhrazené teritorium, ve kterém loví a které si také brání před jinými vlky.

Skvělý lovec

Vlk je v mnoha ohledech unikátním a velmi přizpůsobivým tvorem, který se může spolehnout především na své silné nohy a výborný čich a sluch.

Podle expertů vlci patrně rozeznávají v omezené míře barvy, jejich zrak se však daleko více zaměřuje na siluetu a pohyb objektu. Vlčí sluch je tak dobrý, že dokáže zachytit pohyb pod sněhem nebo zvuky na opačné straně lesa.

Čich pak slouží nejen k vystopování potenciální kořisti, ale i ke zjišťování, co se stalo na tom kterém místě. Vlastnosti lovce pak ještě podtrhuje rychlost (až kolem 60 kilometrů v hodině) a vytrvalost (velkou rychlostí dokáže vlk běžet i dvacet kilometrů).

Měli bychom se bát?

Návrat vlků samozřejmě budí i obavy, nicméně minimálně pro člověka nejsou na místě. Pokud se vám vlk postaví do cesty, není třeba se děsit. Zvíře bude patrně jen zkoumat, zda pro něj nejste hrozbou.

Nechte mu volnou únikovou cestu, nepřibližujte se a neotáčejte se k němu zády. V případě potřeby zakřičte. Pokud stále váhá s útěkem, hoďte po něm hroudu hlíny. Nikdy se ho ale nepokoušejte krmit.

Největší nebezpečí představují vlci pro na volno puštěné psy a rizikem jsou samozřejmě už po staletí i pro hospodářská zvířata. I u nás už případů útoků na ovce či telata přibývá, podle všeho jde až o stovky útoků ročně.