Lidský organismus je nesmírně komplikovaný systém, nejsložitější ve známém vesmíru. Neskládá se jen z těla, jeho neodmyslitelnou součástí je duše, mysl a psychika. A ta, stejně jako samotné tělo, může onemocnět…

S nadsázkou lze říci, že psychickými problémy lidé trpí od té chvíle, co jejich předkové slezli ze stromů. První zmínky o duševních nemocech i jejich léčbě jsou zachycené již na klínopisných tabulkách z Babylonie nebo na papyrech ze starého Egypta.

Hovoří o nich i starořecká mytologie, stejně tak i Starý a Nový zákon. Ze severní Afriky, Ameriky i jižní Evropy pocházejí zajímavé archeologické nálezy staré kolem šesti tisíc let.

Ve všech zmíněných lokalitách se našly lebky, jenž prošly trepanací. Není to zcela jisté, ale jedna z hypotéz hovoří o tom, že trepanace mohly sloužit jako léčba duševních poruch. Na území Peru byly nalezeny lebky, které v sobě měly dokonce pět umělých otvorů.

Některé domorodé kmeny v Polynésii za tímto účelem používají trepanaci dodnes. Speciální azyly pro duševně nemocné měla již některá středověká města. Mezi ta první patří Bagdád (705 n. l.), v Evropě se léčbou nemocných začali poprvé zabývat v Londýně a belgickém Gentu ve 13. století.

Ovšem spíš se jednalo o temné kobky, ve kterých pacienti v bolestech jen dožívali. Terapie spočívala ve studených koupelích, do kterých byli lidé doslova házeni. Lidé v podobných zařízeních bývali přikováni nebo přivázáni, šílenství z nich bylo vyháněno pomocí jednoduchých centrifug.

Netřeba dodávat, že takové zacházení vedlo jen ke zhoršení jejich stavů. Sedmnácté a zejména osmnácté století je spojeno s postupným rozvojem přírodních věd. Do dějin psychiatrie v té době výrazně zasáhl německý lékař Friedrich Hoffmann (1660 – 1742).

Podle něj přírodní zákony platí neomezeně a lidský organismus by neměl být výjimkou. Na lidské tělo Hoffmann pohlížel podobně jako na hodinový strojek, ve kterém jsou všechny funkce úzce spjaty. Během vlády Josefa II. se počet zdravotnických a sociálních zařízení výrazně rozšířil.

Objevily se nejen chudobince, ale třeba i ústavy pro hluchoněmé porodnice a také psychiatrické léčebny. V roce 1790 byl otevřen Tollhaus (blázinec) v areálu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, ve kterém se nacházelo rok po zahájení provozu 93 nemocných, byť lůžek zde bylo jen 57.

Dvě patra byla rozdělena dlouhou chodbou s deseti celami na obou stranách. V každé byla dvě lůžka, lavice a nočník. Dostat se sem ovšem bylo spíše za trest. Pacienti zde byli častokrát týráni a vystavováni nelidskému zacházení.

Opatrovníci, kteří vydělávali 4x méně než kvalifikovaný řemeslník, se rekrutovali z řad bývalých vězeňských dozorců.

Museli být povinně ženatí, aby nezneužívali pacientky. Režim v Tollhausu v mnohém skutečné vězení připomínal. K léčbě nemocných se často užívaly drastické metody. Pro zmírnění zuřivosti pacientů byla zpravidla aplikována projímadla a dávidla, neobvyklé nebylo ani leptání kůže speciální mastí, přikládání pijavic, polévání studenou vodou nebo pouštění žilou.

Jen v roce 1791 zde zemřelo 25 lidí… Opravdovým reformátorem v oblasti psychiatrie byl francouzský lékař Phillipe Pinel (1745 – 1826). Ten se konečně na pacienty nedíval jako na směs tiků a záškubů, ale jako na lidské bytosti.

Ovlivněn ideály francouzské revoluce zdůrazňoval, že všichni lidé jsou si rovni, i ti nemocní. Jeho snahou bylo, aby duševně nemocní nekončili kdesi v podzemních kobkách, ale aby se o ně společnost postarala stejně, jako o tělesné nemocné pacienty.

I situace v české psychiatrické péči se zvolna začala zlepšovat. Snaha o zlepšení podmínek pro pacienty s psychickými potížemi vyvrcholila zřízením ústavu pro choromyslné v areálu kostela svaté Kateřiny v Praze v roce 1822.

Léčebné zařízení mělo větší kapacitu, asi 250 nemocných, a podmínky pro pacienty již zde byly daleko humánnější. Zásluhu na tom měl i doktor Josef Gottfried Riedel, který se zasadil o to, že šílenství již nebylo považováno za trestný čin nebo boží trest, ale je duševní chorobou.

V dalších letech nechal Riedel vybudovat takzvaný Nový dům, rozsáhlý léčebný ústav, ve kterém dnes sídlí Psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Plný provoz zde byl zahájen v lednu 1846 a léčebna měla tehdy pověst jednoho z nejmodernějších ústavů v Evropě.

Přístup k nemocným se změnil, pacienti měli povoleny vycházky, mohli pracovat venku a pod odborným dozorem se věnovat i svým zálibám. Kromě pracovní terapie zde byla zavedena muzikoterapie, tělocvik nebo edukační terapie.

Ve druhé polovině 19. století vznikly také psychiatrické léčebny v Kosmonosích u Mladé Boleslavi, v Dobřanech u Plzně a v Brně-Černovicích. Od roku 1885 se psychiatrie jako samostatný obor začala přednášet na pražské univerzitě.

V listopadu 1903 se Zemský výbor království českého se rozhodl zejména z důvodu soustavného překračování stanovené lůžkové kapacity v léčebných zařízeních postavit v Bohnicích u Prahy zcela nový ústav pro duševně nemocné.

Díky zdejším velkorysým prostorám mohli být pacienti rozděleni podle stupně závažnosti jejich onemocnění.