Ctižádostivý vojevůdce se o svoji kariéru umí dobře postarat. S vojenskými schopnosti sice slaví úspěchy, jenže jak má chudý šlechtic získat potřebný majetek a prestiž? Recept je jednoduchý: Najít vhodnou manželku, která pro něj bude tou nejlepší zbraní!
V březnu 1609 si Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634) bere Lukrécii Nekšovou z Landeka (1582/1584 – 1614), vdovu po Arklebovi z Víckova († říjen 1608).
Přestože je Lukrécie vdovou sotva dva měsíce, ženichové se o ni perou. Zajímá je hlavně její majetek, po smrti svého manžela vlastní panství na východní Moravě: Vsetín, Rymice a Lukov.
Nápadníkům ale kupodivu nepomohou ani přímluvné listy císaře Rudolfa II. (1552 – 1612). Vítězem v boji o bohatou nevěstu se díky svým kontaktům s olomouckými jezuity stává Albrecht.
Když se Lukrécie podruhé vdává, může jí být maximálně 27 let. Některé prameny ji ale po Valdštejnově smrti roku 1634 označují za letitou. Za vším je zřejmě závist.
Kronikáři ve službách Habsburků chtějí poukázat na to, jak byl vévoda darebák, že se z touhy po majetku a kariéře neváhal oženit s nehezkou starou babou. Jenže Lukrécie má do stařeny daleko.
O dědictví se připravit nenechají
Čerstvé vdovy se nikdo neptá, jestli si chce Albrechta vzít. Manželství, kde jde hlavně o peníze, ale dopadne dobře. Po o 20 let starším evangelíkovi Arklebovi je věkově přiměřený katolík (Valdštejnovi je v době svatby 26 let) pro Lukrécii výhrou.
Podle dobových popisů je to „pohledný, sebevědomý, štíhlý, cca 170 cm vysoký, sebevědomý světák se zajímavým obličejem, hustými vlasy a zastřiženým vousem.“ Není divu, že se Lukrécii zamlouvá. Albrecht dobře ví, co v Lukrécii získal.
Už rok po svatbě (1610) se stává spolumajitelem jejího majetku. Má to ale háček v podobě závěti jejího strýce Václava Nekše z Landeku (†1607). Podle té má po Lukréciině smrti všechno získat rod z Víckova, spřízněný s Nekšovými z Landeku.
Oba manželé udělají všechno možné, aby v tom příbuzným zabránili – Jana Adama z Víckova donutí, aby se dědictví vzdal, Vilém z Víckova umírá, ale jeho dědička Bohunka se ale s manželem Václavem Bítovským z Bítova o svůj majetek soudí. Albrecht vyhraje.
Klášter pro manželku
Lukrécie se ale dlouho z majetku netěší, umírá roku 1614. Jinak bezohledný Albrecht si ale své ženy váží a její smrt jím otřese. Chce dokonce ve Štípě pod Loukovem podle jejího přání na památku zbudovat klášter. Ten nakonec vzniká později ve Valdicích.
Albrecht není bezcitný a svoji ženu uznává a má ji rád. Jeho kariéristická povaha je spíš výsledkem toho, že jeho rodiče (Vilém z Valdštejna a Markéta ze Smiřic) umírají, když je ještě dítě.
Cítí se proto osamělý a nedostatek lásky si vynahrazuje honbou za uznáním a kariérou.
Dvě mouchy jednou ranou
Roku 1623 má svého vdovství dost. Rozhlíží se po nové manželce a navíc chce posílit svůj vliv u dvora. Zaloví proto ve vznešených kruzích a jeho volba padne na o osmnáct let mladší Isabelu Kateřinu z Harrachu (1601 – 1655).
Sňatkem s ní zabije hned dvě mouchy jednou ranou – získává mladou manželku i přímý přístup k rakouskému císaři Ferdinandovi II. (1578 – 1637). Isabelin otec, Karel z Harrachu (1570 – 1628), je totiž císařským tajným radou.
Ani tentokrát si vévoda nevybere špatně. Neznámý malíř, který vytváří portrét jeho nevěsty, je z ní nadšený: „Světlý, kulatý, jemně modelovaný obličej ovládají výrazné, lesklé oči.
Delikátní nos, červená ústa a lehký ruměnec dotvářejí krásu jemné tváře.“ Po Isabele zbylo několik dopisů, z nichž se nedá příliš soudit, jak to bylo s jejími city k manželovi. Přesto Albrecht někdy dá přednost setkání s ní i před svými povinnostmi!.
Nicméně, i tak si Isabela stěžuje na častou samotu. Mají spolu dvě děti, dceru Marii Alžbětu (1625 – 1662) a syna Albrechta Karla (1627 – 1628). Jenže nadšení z mužského dědice brzy vystřídá zklamání. Jeho synovi nejsou ani dva měsíce, když umírá.
