„Ano, je pravda, že maluji portréty, ale nestojím o portrétní praxi tolik jako o to druhé. Proč? Protože není tak originální, imaginativní. Do portrétu se nedají vkládat sny“, zaníceně vysvětluje malíř Alfons Mucha americkému novináři, který s ním roku 1904 dělá rozhovor pro časopis Sun.
Jedinou šancí, jak se přiblížit realizaci svého snu, je pro Alfonse Muchu (1860 – 1939) požádat o pomoc bohatého mecenáše. V listopadu 1909 se obrací n průmyslníka Charles Crane (1858 – 1939). a prosí ho o peníze.
Mluví o cyklu dvaceti obrazů, deseti ze slovanských a deseti z českých dějin. Milionář si vyžádá čas na rozmyšlenou.
Mucha už je bez sebe radostí: „Konečně jsem na té pravé životní cestě, na kterou jsem se tak dlouho připravoval. Teprve teď začínám žít. Až dosud – přetvářka to nebyla, ale bylo to polosnění, polobdění, nebyl jsem to já.“
Jeho syn Jiří Mucha (1915 – 1991) později píše: „Pro otce v ničem neexistovala střední cesta. Stačilo, že Crane jeho návrh nezamítl, a byl již skálopevně přesvědčen, že je u cíle. Oznámil Art Institutu, že končí přednášky, poslal Marušku (jeho žena – pozn.
red.) do Čech hledat ateliér, odmítl další zakázky a čekal na zprávu.“
Házejí na něj špínu Chce se vrátit do Čech a začít pracovat. Architekt Osvald Polívka (1859 – 1931) ho žádá, aby vyzdobil právě dostavěný Obecní dům. Když se to dozvědí pražští umělci, rozpoutají v novinách bouři.
Urážejí ho, že obešel konkurs a získal výnosnou zakázku pro sebe.
„Štvou proti tobě v bezmocné závisti a je smutné, že jsou to tvoji kolegové a známí. Šla jsem na Polívku, aby dal do novin tvé očištění, že ty ses nenabídnul, ale byl jím vybídnut. Slíbil, že tak učiní, ale neudělal nic“, píše mu v listopadu 1909 Maruška do Ameriky.
V dalším psaní líčí: „Neštítí se žádné sprostoty. Nevíš, jak to bolí, když čtu, jak tě strhují do bláta. To máš za vše, co jsi pro Čechy učinil. Teď tě kamenují ti, kterým jsi rozdával. A smějí se tvému vlastenectví.
“ Peníze docházejí a jedinou záchranou, na které zoufale lpí, je Craneova očekávaná kladná odpověď. Ta stále nepřichází.
Překvapení pod stromečkem Situace už nemůže být horší. Přicházejí Vánoce 1909, které tráví v rodině Leatherbeeových. Je smutný, nečeká žádné dárky.
Deprese se ale brzy změní v radostný šok: „Na stromečku visela veliká punčocha, označená mým jménem. Něco v ní šustilo. Domníval jsem se, že jsou v ní peníze, a tak jsem váhal, mám-li ji otevřít. Ale konečně jsem se odhodlal a po několika obalech hedvábného papíru přišel jsem na telegram: Tell Mucha everything satisfactory see (Řekněte Muchovi, aby vše viděl uspokojivě)“ od Craneova přítele Rogera Williama.
Dostává i šek na 7500 dolarů! Vše se v dobré obrací, končí i pomlouvačná kampaň kolem Obecního domu. V Čechách hledá vhodný prostor, kde bude malovat obrovská plátna. Pomůže mu náhoda. Známý chirurg MUDr.
Otakar Kukula (1867 – 1925) ho zve na zámek Zbiroh. Tam uvidí rozsáhlý sál a o ateliéru je rozhodnuto.
Syn je předlohou k obrazu Smlouva mezi Muchou, Cranem a pražskou obcí říká, že malíř má Praze předat každý rok tři plátna Slovanské epopeje o rozměrech 9 x 7 m nebo 8 x 6 m. Crane má platit 7500 dolarů při započetí práce na každé trojici.
Mucha se vrhá do práce. Čte historické knihy, konzultuje s historiky, zejména s Francouzem Ernestem Denisem (1849 – 1921), který má autoritu v oboru českých dějin. Kreslí tisíce studií oděvů, zbraní, skupin i postav.
V prosinci 1911 píše: „Usnesl jsem se s Denisem na prvních třech obrazech: první prehistorický, jakýsi prvopočátek, Adam a Eva Slovanstva. Druhý z doby pohanské, slavnost slunce, a třetí, Metoděj, přináší bulu papežskou, jíž se ustanovuje jazyk slovanský za jazyk liturgický.
Cestuje a studuje náměty.
Syn Jiří vzpomíná: „V době, kdy začínal Slovanskou epopej, jsem ještě nebyl na světě, i když jsem věřil, že Manka (vychovatelka – pozn. red.) ve Slavnosti Svantovítově chová v plachetce mne.“
Chce sblížit lidstvo Mucha plánuje, že malbou Epopeje stráví čtyři nebo pět let. Nakonec jí věnuje celých 18 let života a na šestimetrovém lešení tráví 8 –10 hodin denně. Dne 1. září 1928 konečně odevzdává celý cyklus dvaceti pláten oficiálně městu Praha.
O svém díle říká: „Střehl jsem se ve všech obrazech všeho, co by mohlo připomínat strohé spory a krev ve sporech prolitou. Účelem mého díla nebylo nikdy bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás vždycky musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem…“ Ocenění se nedočká.
Záměrem Epopeje je pozvednout národní sebevědomí, ale 1. světová válka mění situaci v Evropě. Vzniká Československý stát, který už toto povzbuzení nepotřebuje. Většina lidí Epopej přijímá rozporuplně jako něco, co patří do 19.
století a teď už nemá žádný smysl.