Jako „zimní král“ se do historie českých zemí zapisuje Fridrich Falcký. Málokdo však ví, že Čechy mají i svého druhého „zimního krále“.

Je jím Karel Albrecht, který se nechává prohlásit českým vzdorokrálem Karlem III., ačkoliv trůn právoplatně patří Marii Terezii…

Roku 1713 se Karel VI. (1685–1740), císař Svaté říše římské a král španělský, český a uherský, ocitá ve svízelné situaci, protože zatím nemá žádné mužské potomky.

Aby trůn nepadl do rukou potomků jeho staršího, již zemřelého bratra, vydává dne 19. dubna 1713 ve Vídni tak zvanou Pragmatickou sankci, kterou je zajištěno nástupnictví jeho potomků.

Tento jeho krok se v Evropě nesetkává zrovna s velkým pochopením, nicméně některé státy dokument uznávají.

Bez peněz, bez armády i vlastních zkušeností

Ovšem prakticky okamžitě po smrti Karla VI. v říjnu 1740 se všichni ti, kteří se zavázali Pragmatickou sankci dodržovat, vrhají na habsburské državy jako supi – Sasové, Francouzi, pruský král Fridrich II. Veliký (1712–1786) i bavorský kurfiřt Karel Albrecht (1697–1745).

Teprve třiadvacetiletá dědička trůnu Habsburské monarchie, Marie Terezie (1717–1780), musí s nepříliš početnou armádou, navíc špatně vyzbrojenou i vycvičenou, čelit obrovské přesile. O prvním roce svého panování říká: „Bez peněz, bez úvěru, bez armády, bez vlastních zkušeností a vědomostí.“

Válka o rakouské dědictví

Dochází k válkám o rakouské dědictví. V létě 1741 obsazují Bavoři Horní Rakousy, Karel Albrecht získává Linec a Slezsko zabírá Fridrich II., v září se potom porcují rakouské državy.

Francie chce habsburské Nizozemí, Španělé území v Itálii a Prusko potvrzení slezské anexe. Karel Albrecht žádá Čechy a Horní Rakousy.

Svůj nárok zakládá na dvě stě let staré závěti císaře Ferdinanda I. (1503–1564), která slibuje, že pokud vymřou Habsburkové po meči, vládu po nich převezmou bavorští Wittelsbachové.

Karel Albrecht chce český trůn

Druhým jeho želízkem v ohni je jeho manželka Marie Amálie, jež je dcerou císaře Josefa I. (1678–1711), bratra Karla VI. Jako dědička trůnu je ale až čtvrtá v pořadí.

Karel Albrecht navíc musel při svatbě s ní slíbit, že dodrží Pragmatickou sankci. Nyní si ale ze svého slibu nic nedělá. Koncem listopadu 1741 stojí francouzské vojsko, které Karlu Albrechtovi slíbilo věrnost, před Prahou, velí mu maršál de Saxe. Město není na dobývání vůbec připraveno, naposledy zažilo obléhání Švédy.

Kapitulace Prahy

I když vyjednavači nabízejí kapitulaci, nechce se hlavní město zemí Koruny české vzdát. Dne 26. listopadu je proto zahájen hlavní útok.

Půlnoční výpad proti Strahovské bráně je pouze zastíracím manévrem, Sasové útočí proti Písecké bráně, Novou branou vniká do města jezdectvo, od jihu Bavoři. Okolo páté ranní je Praha zcela obsazena a spěje k neodvratné kapitulaci. Překvapivě nedochází k rabování, výpalné ale Pražany nemine.

Nový český vzdorokrál

Karel Albrecht se začátkem prosince 1741 nechává prohlásit novým českým panovníkem pod jménem Karel III. Je slavnostně pomazán, ale korunován být nemůže, protože české korunovační klenoty se tou dobou nacházejí ve Vídni.

Čeští stavové mu vzdávají hold 19. prosince. Pro ty, kteří se nemohou dostavit napoprvé, jsou stanoveny dva náhradní termíny.

Pod hrozbou zabavení majetku pokleká většina českých pánů, aby novému králi políbila ruku, ač právoplatnou panovnicí je stále Marie Terezie.

Šest milionů zlatých v reparacích

Následně 29. prosince opouští Karel Albrecht Prahu, aby se nechal v lednu, s podporou francouzské armády, korunovat císařem Svaté říše římské jako Karel VII. Bavorský.

Už následující měsíc se ovšem poněkud paradoxně stává exulantem, protože rakouská vojska obsazují Bavorsko. Po českém sněmu požaduje, coby válečné reparace, šest milionů zlatých, které hned první splátku pomáhají splatit Židé a kláštery.

Francouzi se v Praze rozhodnou přezimovat, hospodaří ovšem po svém – likvidují vinohrady, kácí stromy, budují opevnění a dělají si zásoby potravin, zbraní i munice.

Vyhladovělá Praha

Mezitím se situace obrací ve prospěch Marie Terezie. V létě 1742 uzavírá mír se Saskem a Pruskem, takže může zaměřit svoji pozornost na české země a obsazenou Prahu. Koncem června se na Bílé hoře objevují první rakouští husaři.

V metropoli se nedostává potravin, panuje drahota a hlad. Zatímco v mírovém období stála kopa vajec 20 krejcarů, nyní se za stejnou cenu nedá koupit jediné.

Libra masa místo 5 krejcarů stojí 2 zlaté a husa místo 15 krejcarů 8 zlatých, cena krávy se zvyšuje z 8 na 200 zlatých, přičemž jeden zlatý se rovná 60 krejcarům a denní mzda zedníka činí 21 a tesaře 18 krejcarů. Šíří se nemoci jako tyfus a úplavice.

Marie Terezie českou královnou

Koncem listopadu dostává francouzský velitel rozkaz k tajnému ústupu.

Čtrnáctitisícový kontingent spolu s 30 děly z města mizí v noci z 16. na 17. prosince 1742. Země Koruny české jsou nakonec dobyty zpět Rakouskem dne 26. prosince 1742, vláda Karla Albrechta je ukončena, když rakouští vojáci vstupují 2. února do Prahy.

V dubnu do ní přijíždí Marie Terezie, aby se nechala 12. května 1743 korunovat českou královnou. O den dříve jí čeští stavové vzdávají hold ve Vladislavském sále Pražského hradu.

Smutný konec císaře bez říše

Karel Albrecht se stává císařem bez území i faktické podpory. Na podzim 1744 se vrací do Bavorska vypleněného uherskými pandury, pobývá v Nymphenburgském paláci v Mnichově, kde dne 20. ledna 1745 v pouhých sedmačtyřiceti letech umírá na následky dny.

Jeho syn Maxmilián III. (1727–1777) se pak vzdává veškerých nároků na český trůn a uzavírá s Marii Terezií mír.