Středověcí kati sice nedají dopustit na dobře nabroušenou sekyru nebo meč, ale stejně se nakonec neobejdou bez šibenice umístěné na kopci za branami města. A když ji zrovna nemají po ruce, klidně oběsí hříšníka na nejbližším stromě.

Tento způsob popravy je v historii sice všemi zavrhovaný jako nejpotupnější, ale zároveň opředený mnoha mýty…

Už ve starověkém Římě lidé považují trest smrti oběšením za nedůstojný a Evropa se řídí římským příkladem. „Sekyru šlechtici, oprátku prosťáčkovi,“ praví jedna dobová francouzská průpovídka.

Pro urozené se smrt na šibenici stává největším možným ponížením, jak vypovídá například zápis v deníku středověkého norimberského kata Hanse Schmidta:

„Urobil jsem mu laskavost a sťal jsem ho, namísto abych ho oběsil.“ Odsouzenec si totiž myslel, že kdyby byl oběšen, nemohly by se jeho dvě dcery ani vdát.

Už samotné stavění šibenice je ve středověku nepříjemná práce, se kterou poctiví řemeslníci nechtějí mít nic společného. Městští konšelé proto na místo budoucí šibenice obvykle pozvou muzikanty a zajistí spoustu piva. Řemeslníci se dobře baví a přestanou přemýšlet o tom, co vlastně staví.

Ženy se nevěší!

Být oběšen je také dlouho „výsadou“ pouze mužů. Ženy se věšet nesmí. Například ve Francii je to zakázáno až do poloviny 15. století, protože ženské tělo, které by se na šibenici mohlo obnažit, by pohoršovalo okolí.

Přelom znamená rok 1448, kdy je v zemi galského kohouta odsouzena jedna cikánka. Aby její vnady nepobuřovaly obyvatele, visí se sukněmi uvázanými u kolen.

Nedaleko francouzského ženského kláštera Fontevraud u řeky Loiry projíždí ve 2. polovině 16. století vůz tažený koňmi, který veze odsouzence na smrt provazem.

Jeptišky už na něj čekají a přinášejí mu sklenici vína a kus chleba, kterému se přezdívá „odsouzencův poslední zákusek“. Za vozem se sbíhají lidé, kteří si chtějí sáhnout na hříšníka a na vlastní oči vidět popravu. Popravčího mistra to ale nijak nevzrušuje.

Mnohem lepší příležitostí, jak předvést své umění, je pro něj hromadné věšení. Když roku 1562 dobývají katolíci západofrancouzské město Angers, kati si dávají záležet a poprava je téměř „uměleckým dílem“. Protestanty totiž věší podle jejich váhy a velikosti.

Okrade i nebožtíka

Nejpotupnější forma smrti se stává zdrojem různých pověr, které přetrvávají až do poloviny 19. století. Všechno, co s oběšencem souvisí, má prý zázračnou moc uzdravovat a přinášet štěstí, proto lidé neváhají okrádat mrtvoly. To se nevyhne ani Čechám.

V roce 1599 vypovídají kutnohorští měšťané ze země jistého Matěje Sedláčka, protože „na místa popravišť vjel, tu mrtvým tělům proti božskému i všem národům právu pokoje nedal, ale je převracel i šaty z nich trhal“.

Provaz ze šibenice, nebo dokonce kousek šatů oběšence má třeba pro takového hostinského cenu zlata. Podle pověr mu totiž zaručuje, že jeho hospoda bude neustále praskat ve švech.

Není se čemu divit, ať už provaz sehnal, nebo ne, popravy jsou pro lidi vždy vítanou příležitostí popít a život poblíž šibenic je navzdory pochmurnému místu veselý. Ani prostitutky tu neváhají nabízet své služby.

Potřebují mrtvolu

Podle pověstí se kolem šibeničního vršku objevovaly různé čarodějné byliny, nejčastěji mandragora, rostlina lásky, která prý nejkrásněji kvetla z oběšencova spermatu.

Magii neodolá ani uznávaný francouzský přírodovědec Georges-Louis Leclerc (1707–1788), který ve své knize Histoire naturelle píše:

„Ženy věří, že projdou-li pod oběšeným zločincem, zbaví se neplodnosti.“ Taková procházka ale určitě nebyla nic příjemného, protože těla se obvykle z šibenice neodstraňovala a někdy tam visela i několik let, než se úplně rozpadla.