Muž si pochutnává na pečínce ze zvěřiny a zapíjí ji vínem. Bohatá večeře o více chodech se chýlí ke konci. Slovanští hostitelé ji uspořádali na počest návštěvy z daleké ciziny. Tabulí prohýbající se jídlem a pitím ale dnešní den rozhodně neskončí.
Host se může těšit ještě na zlatý hřeb programu: dceru domácích.
Už v 5. století se sofista Priscus (410/420–448/449), diplomat východořímského císaře Theodosia mladšího (408–450), zmiňuje o zajímavé slovanské „pohostinské prostituci,“ se kterou se setkal.
„Nabízejí hostům své ženy, aby s nimi nakládali, jak se jim hodí,“ líčí překvapeně o zvycích, které viděl na svých cestách u slovanských sousedů.
Dodává ještě, že není neobvyklé ani to, že se u nich ženy unáší a musí do manželství vstoupit i pod hrozbou násilí. Slovanské rituály ho šokují, protože nic podobného sám nezná.
Neustále očekávají příchod Boha
Ovšem v raném středověku zřejmě nejde o nic tak neobvyklého. Odborníci dokonce tvrdí, že pohostinská prostituce úzce souvisí s vírou a náboženstvím.
„ Bůh je neustále s námi,“ myslí si křesťané v době raného středověku. „Člověk na základě svého přesvědčení věřil nejen v to, že se bohové lidem zjevují, navštěvují je a žijí s nimi, ale že se s nimi i milují a mají s nimi děti,“ uvádí rakouský autor Lujo Bassermann.
Nečekané návštěvy vítají s úctou
Slované se proto k návštěvám chovají velmi uctivě. Nikdy nemají jistotu, jestli ten, kdo zrovna překročí jejich práh, není zrovna ztělesněním boha.
„Jdou hosté, postarej se o ně,“ pokyne slovanský zemědělec své manželce, když vidí, že se k jejich domu blíží poutníci. Žena okamžitě zve hosty dál a snáší jim to nejlepší, co se v hospodářství najde. Za chvíli je stůl plný jídla. Že zůstanou i na noc, je samozřejmostí.
Odmítnout ženu je urážka
„Pán domu své hosty pak přijímal vlídně a kromě pohoštění a noclehu jim na noc postupoval svou ženu či dceru a byl uražen, nebyl-li tento dar přijímán,“ uvádí současná lékařka Eva Vaníčková.
Příchozí do domu si proto musí nabízenou ženu vzít k sobě. Pokud by odmítli, hostitel to může považovat za urážku. Rané křesťanství také prostituci úplně neodsuzuje, chápe ji jako nutné zlo.
„Kdyby nebylo prostituce, svět by se zbořil pod tlakem prudkých vášní,“ píše dokonce církevní učenec svatý Augustin (354–430) ve svém díle „O pořádku“. Tresty za prostituci se proto objevují až později.