„Kdo je tohle?“ podiví se slovenský lékař během návštěvy odlehlé ruské léčebny. „Nevím, je tu už asi padesát let. Nikdo mu nerozumí,“ odbude ho zřízenec. Návštěvníkovi to ale nedá a pacienta chvíli pozoruje. Zjistí, že jeho zdánlivě nesrozumitelné drmolení připomíná maďarštinu.

Po krátkém pátrání vyjde najevo, že jde o zapomenutého zajatce z druhé světové války.

Je chladný leden 1945, když se Rudé armádě daří dotlačit východní frontu až do poloviny polského území. Osvobození koncentračního tábora Osvětim mají na dosah.

V jeho okolí jim ještě kladou tuhý odpor německo-maďarské jednotky, ale přesila Rudoarmějců je dominantní. „Vzdávám se!“ volají přečíslení vojáci Osy, když jsou zcela obklíčeni.

Koho vojáci nezastřelí, toho naloží do vagonu a pošlou směr zajatecký tábor Boksitogorsk, asi 200 kilometrů za Petrohradem.

Přecpané vozy s válečnými zajatci až nepříjemně připomínají transporty Židů do koncentračních táborů – v otřesných podmínkách zajatci umírají a ostatní spí na hromadách z jejich těl.

Mezi těmi, kdo přepravu do tábora přežije je i teprve 19letý maďarský voják András Toma (1925–2004). 

Izolován od světa 

Snad i v důsledku podmínek v zajateckém táboře se u Tomy projeví neznámá psychická nemoc, a v roce 1947 je proto převezen do psychiatrické léčebny ve městě Kotelnič ležící až 700 kilometrů za Moskvou. Zde zcela zapomenutý stráví předlouhých 53 let!

Za tu dobu ochabuje jak jeho tělesná schránka (byla mu amputována noha), tak i mysl. Rusky se nedomluví a jeho mumlavá maďarština všem okolo zní jako nesrozumitelné blábolení. „Ačkoliv to zní poněkud neuvěřitelně, není těžké pochopit, jak k tomu došlo.

Maďarština patří do velmi úzké skupiny ugrofinských jazyků, tudíž jeho mluvu, která nemá společný původ s románskými, germánskými ani slovanskými jazyky, mohli Rusové snadno vnímat jako nesmyslnou,“ vysvětluje srbský autor Nikola Budanović. 

 

Šťastná náhoda 

Na Tomu se zapomene i během repatriace válečných zajatců v 50. letech (do ruského zajetí padlo na 2,8 milionu Němců a 600 tisíc Maďarů). Nevrátí se ale všichni a pro jejich příbuzné platí, že kdo se nevrátil ani teď, s tím už se neshledají.

V roce 1954 je tak Toma oficiálně prohlášen za mrtvého! Snad by v ruském zajetí i skutečně zemřel nebýt jistého slovenského lingvisty, který kliniku v Kotelniči v roce 2000 navštíví a v pacientově mluvě pozná maďarštinu.

Toma, který podle některých zdrojů v té době už zapomněl i své jméno, dostává druhou šanci na život. 

Shledání po letech 

Ve spolupráci s maďarským velvyslanectvím v Moskvě se patrně poslední zajatec druhé světové války vrací domů. Od maďarské vlády Toma obdrží 3 miliony forintů (včetně inflace dnes asi 610 tisíc Kč) jako odměnu za statečné plnění vojenských povinností.

Současně se začne pátrat i po jeho příbuzných.

Na základě testů DNA je zanedlouho nalezena Tomova sestra a bratr, kteří byli v době jeho zajetí ještě malé děti. „Vypadá úplně jako nás otec!“ svěří se sestra Anna, která se o nalezeného bratra stará až do jeho smrti v roce 2004. Pohřeb Andráse Tomy proběhne s vojenskými poctami.