„Japonsko musí mít super účinnou biologickou zbraň, aby vyhrálo válku!“ byl pevně přesvědčený cílevědomý lékař a mikrobiolog Širó Išii. Japonská vláda mu dala za pravdu a plně posvětila všechny hrůzy, které při cestě za jejím vznikem napáchal. A že jich nebylo málo!

„Přivezli další klády!“ šířilo se japonskou jednotkou biologického a chemického výzkumu ve městě Pingfan. Veřejnost se dlouho domnívala, že na tomto místě stojí obyčejná pila. Ovšem tady se ani v nejmenším nezpracovávalo dřevo, ale lidé.

„Klády“ se tu totiž říkalo válečným zajatcům, kteří sem byli dopravováni ze zajateckého tábora Hogoin. Někdy sem přivezli i zajaté Rusy nebo se tu objevili i běžní lidé, kteří se šli na pilu přihlásit do zaměstnání.

Nikdo z nich už ale brány komplexu, který se rozkládal na třech kilometrech čtverečních, neopustil.

Experimenty šíleného doktora

Zvěrstva, která se tu prováděla, převyšují hranici lidského chápání. Činy německého doktora Mengeleho byly proti zvěrstvům vraždící japonské Jednotky 731 slabým čajíčkem.

Za chod jednotky měl zodpovědnost právě šílený lékař Širó Išii (1892–1965).

„Tu znásilněnou ze čtyřky zavěste za nohy ke stropu, koukneme se jí na dělohu!“„Celu číslo 3 naočkujte pravými neštovicemi.“ „A uříznutou nohu toho Korejce ze včerejška mu přišijte na záda!“ bez mrknutí oka organizoval téměř dva metry vysoký doktor Išii práci své jednotky, které velel od roku 1936.

Peklo na zemi

Přísně utajované prostory vůbec nejhorších bloků, které nesly označení 7 a 8, byly jako vystřižené z obrázků pekelných muk. Skrze okénka jednotlivých cel se dalo pozorovat, jak se po zemi svíjejí v nepopsatelných mukách vězni bez rozdílu věku či pohlaví.

Některým vysoká horečka zatemnila vnímání a hlavou mlátili do zdi, jiným vyčnívaly z těla zčernalé kosti a odpadávalo z nich shnilé maso. Nakažení onemocněním dýchacího ústrojí se dusili v záchvatech těžkého kašle.

Další zajatci byli extrémně nafouklí nebo vyhublí, na tělech měli puchýře, hluboké rány nebo viseli přivázáni nohama vzhůru ke stropu.

„Vědci s vězni zacházeli jako se zvěří. Mysleli si, že smrt vězňů je přínosná, když přispěje k pokroku v lékařské vědě,“ zveřejnil po válce sérolog Sueo Akimoto, který byl v roce 1944 k Jednotce 731 přidělen.

Každodenní dávky hnusu

Išii zde experimentoval s neštovicemi, botulismem, antraxem, dýmějovým morem a s pohlavními chorobami jako je syfilis a kapavka. Častokrát infikovaného vězně nechal přemístit mezi zdravé. Pak pozoroval, za jak dlouho nakazí i ostatní. Uvězněné ženy a dívky lékaři denně znásilňovali.

Zvláštní část jednotky měla za úkol vyprodukovat co největší počet morových zárodků a bakterií. Japonci pak některé nemoci použili v čínské provincii Če-ťiang (zdejší lidé totiž pomohli sestřeleným americkým pilotům).

„Japonci shodili toxické bomby za vesnicí. Jed byl na stromech v lese, když jsme se odřeli o strom nebo trávu, začala nám hnít kůže,“ vzpomíná jedna z tamních obětí.

Poválečná spravedlnost?

Ke konci války Širó Išii a jeho vyšší důstojníky z Jednotky 731 zatkli Američané. Byla jim nabídnuta imunita, pokud předají americké straně výsledky svých výzkumů. Lékaři imunitu přijali a v roce 1948 se během přísně tajné operace přesunuli do USA.

Zde se Širó se svými nejbližšími spolupracovníky dále podílel na výzkumu biologických zbraní, tentokrát už pro Spojené státy. Nikdy za své válečné zločiny nebyl potrestán.

Podle jeho dcery se ale Išii údajně vrátil do Japonska, kde v roce 1965 zemřel na rakovinu.