„Tak střílejte!“ vykřikne guvernér Saratova Petr Arkadjevič Stolypin na muže s revolverem a provokativně si rozhalí kabát. Vyděšenému atentátníkovi vypadne zbraň z ruky. Tohle je minimálně třetí pokus o atentát, kterému unikne v letech 1903–1905. Zdá se, že má devět životů jako kočka…

Už jako saratovský guvernér se snaží Petr Arkadjevič Stolypin (1862–1911) reformovat zkostnatělý carský systém. „Zrušte systém kolektivních občin (společné vlastnictví půdy). Rolník se musí stát vlastníkem půdy, kterou obdělává. Jedině nezávislý rolník nepodlehne socialistické propagandě a bude oporou carského trůnu,“ doporučuje ve svých zprávách ruskému carovi Mikuláši II. (1868–1918).

Přichází o ministry

Postupně si buduje carovu přízeň, ale také nenávist extremistů, kteří vnímají carský režim jako zlo. Členové strany Socialistických revolucionářů v  letech 1902 a 1904 zavraždí dva ministry vnitra a roku 1905 přijde jejich rukou o život i guvernér Moskvy. Mikuláš II. se ocitá v zoufalé situaci. Přichází o své ministry, válka s Japonskem vyčerpala jeho státní kasu, v zemi panují nepokoje. Hledá proto spásu u reformního guvernéra. Stolypina jmenuje v květnu 1906 ministrem vnitra a o dva měsíce později ministerským předsedou.

Na recepci umírá 28 lidí

V červenci 1906 přichází premiér do Dumy se svými návrhy zemědělské reformy, ale neuspěje. Narazí i u carského dvora. „Nikdo nám nebude kázat, kdo má vlastnit půdu,“ protestuje carovi blízká klika, která má strach ze ztráty svého vlivu. Stolypin to nemá jednoduché… „V každém případě se mu podařilo odstranit poslední zbytky nevolnictví, rolníci byli zrovnoprávněni s obyvateli měst a získali tím také právo opouštět své vesnice,“ píše současný německý publicista Jörg von Uthmann. Socialistům ale premiér neunikne. Když 26. srpna 1906 na své dače u Petrohradu pořádá recepci, využijí situace a do davu hodí bombu. Při útoku zemře 28 lidí, ale Stolypin vyvázne jenom s drobnými zraněními.

Přežije další útok

„Přestěhujte se do Zimního paláce,“ nabídne mu po této události car. Stolypin souhlasí, ale od svého záměru vybudovat třídu bohatších rolníků, kteří by podporovali carský režim, neustoupí. Na nepokoje mezi obyvatelstvem, za kterými stojí socialističtí revolucionáři, reaguje vyhlášením stanného práva a organizací rychlosoudů, které v letech 1906–1909 odsoudí a popraví přes 3000 podezřelých z útoků. Přesto se nebojí a jezdí do oblastí plných povstalců neozbrojený a bez ochrany. Na jednom výletu mu kdosi hodí bombu téměř pod nohy. I tentokrát přežije.

Spekulace se nepotvrdí

Štěstí premiéra opustí až v září roku 1911, kdy se s carem vydává do kyjevské opery na představení ruského hudebního skladatele Nikolaje Rimského-Korsakova (1844–1908) „Pohádka o caru Saltánovi“. O přestávce se ke Stolypinovi přitočí mladý právník Dimitrij Bogrov (1887–1911). Vypálí dvě střely do premiérovy paže a hrudi. Car slyší, jak Stolypinovi vypadne z rukou divadelní kukátko. Když se otočí, spatří bledého ministerského předsedu s krvavým flekem na hrudi. Raněný Stolypin umírá o tři dny později. Bogrov je oběšen 24. září 1911. Car nechává zastavit vyšetřování, což vzbudí dojem, že atentát nenaplánovali levicoví extremisté, ale konzervativní monarchisté, kteří se báli reforem a Stolypinova vlivu na cara. Pravdivost spekulací se ale nikdy neprokáže.