Ztěžka polkne. Právě mu přinesli zprávu, že nad Pražským hradem nevlaje ani československá vlajka ani prezidentská standarta, ale husitský černý prapor s červeným kalichem. Na nic už nečeká.
Papežský nuncius Francesco Marmaggi 6. července 1925 balí kufry a ještě týž den opouští Prahu. Diplomatický skandál je na světě…
K roztržce mezi mladým Československem a Vatikánem se schylovalo už pár měsíců předtím. V březnu 1925 leží před poslanci návrh zákona o státních svátcích a památných dnech.
Zatímco s oslavami svátku Jana Nepomuckého se v něm napříště již nepočítá, přibývá svátek Cyrila a Metoděje a hlavně 6. červenec – den, kdy si Češi připomínají upálení mistra Jana Husa (kolem r. 1370–1415).
„Hus byl kacíř,“ vzkazují do Prahy zástupci římské kurie a trvají na více než 500 let starém výroku kostnického koncilu. Marně čs. diplomaté vysvětlují, že pro národ je Hus především hrdina, který se zasloužil o pražskou univerzitu, o český jazyk…
Vatikán zavedení tohoto svátku zkrátka považuje za protikatolický postoj. Jeho nesmiřitelnost ještě přiživí nálady proti katolické církvi, které zvláště v Čechách po první světové válce přetrvávají.
Katolická církev byla přece jednou z opor habsburské monarchie. Je to přežitek – stejně jako monarchie. Podobně se na celou věc dívá i prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937). Vatikán je „zastaralý, života již neschopný,“ prohlašuje.
Vyslanci na koberečku
Přes odpor Hlinkovy slovenské ľudové strany a Němců v parlamentu je zákon o státních svátcích a památných dnech ještě v březnu 1925 schválen. Co teď s tím?
Vatikán trvá aspoň na tom, že případné oslavy svátku mistra Jana Husa se nesmějí konat pod oficiální záštitou představitelů státu. Čs.
vyslanec ve Vatikánu míří na kobereček, jedna schůzka ministra zahraničí Edvarda Beneše (1884–1948) s papežským nunciem v Praze Francescem Marmaggim (1876–1949) střídá druhou.
„Přece si nenecháme nikoho zvenčí mluvit do našich záležitostí,“ zní od řady domácích politiků. Přání Svatého stolce nehodlá uposlechnout ani prezident Masaryk…
Útěk večerním vlakem
6. červenec 1925 vychází na pondělí. Rolety pražských obchodů zůstávají přesto stažené. Jednota živnostníků doporučila svým členům, aby nově slavený svátek mistra Jana Husa uctili pracovním klidem. Nad Pražským hradem v ten den zavlaje husitský prapor.
„Vytváříte precedens. Nějaký agrárnický prezident by příště mohl vyvěsit prapor se zeleným čtyřlístkem a sociální demokrat rudý,“ rýpne si do Masaryka ministr Jiří Stříbrný (1880–1955). „Když já byl vždy kacíř,“ odpovídá mu rozverně prezident.
Na Staroměstském náměstí v Praze se schází 25 000 lidí. Zdejší pomník mistra Jana Husa je obalen věnci. „Naše osvobození bylo výsledkem tradicí Husových a husitských…,“ stojí mimo jiné v manifestu, který je čten před shromážděným davem.
Masaryk je z větší části jeho autorem. Papežský nuncius Marmaggi na příkaz Vatikánu večerním vlakem opouští českou metropoli.
Prezident si zpívá
„President je v bujaré, bojovné náladě, zjevně rozhodnut probojovat věc do konce,“ poznamenává si ještě večer 6. července 1925 Masarykův tajemník Vladimír Kučera (1891–1961).
Prezident dokonce usedá ke klavíru a s chutí si zazpívá husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci. Jestli ovšem očekával, že se nyní českoslovenští občané začnou houfně odklánět od katolické církve, přepočítal se.
Diplomatická roztržka s Vatikánem naopak vzbudí ve společnosti vlnu nevole. Styky se Svatým stolcem sice nejsou zcela přerušené, ale zůstávají v omezené míře.
Papežský nuncius se do Prahy vrátí až v roce 1928 po přijetí dohody mezi Československem a Vatikánem, upravující některé vzájemné vztahy.
