Italské kláštery, chorvatské přístavy a argentinské úřady – objevte fascinující trasy, po kterých unikali nejhledanější nacističtí zločinci do bezpečí jihoamerických diktatur.

Tyto takzvané „krysí stezky“ představovaly složitou a často utajovanou síť kontaktů a logistické podpory, která umožnila stovkám, možná i tisícům pachatelů hrůzných zločinů druhé světové války uniknout před spravedlností spojeneckých mocností.

Fenomén útěku nacistických pohlavárů a jejich spolupracovníků do Jižní Ameriky po roce 1945 je dodnes předmětem historických studií a veřejné debaty, neboť zpochybňuje poválečné úsilí o potrestání válečných zločinců a vrhá stín na roli některých institucí a jednotlivců, kteří jim v útěku napomáhali.

Motivace uprchlíků byla jasná – strach z dopadení a následného soudu za jejich zločiny proti lidskosti. Na straně těch, kteří jim pomáhali, hrály roli různé faktory, od ideologické spřízněnosti a protikomunistických postojů až po zištné důvody a korupci.

Klíčovou zemí pro únik nacistů se stala Itálie, přes kterou některé z tzv. „krysích stezek“ procházely. Důvod byl prostý – mnozí katoličtí duchovní byli do značné míry v područí fašistického režimu, a pomáhali proto špičkám nacistické říše v útěku.

V poválečném zmatku a chaosu, kdy se formovaly nové politické struktury a hranice, představovala církev v Itálii vlivnou a relativně stabilní instituci, která disponovala rozsáhlou sítí kontaktů a prostředků.

Někteří představitelé katolické církve, ať už z ideologických důvodů, soucitu s poraženými, nebo v obavě z nástupu komunismu, byli ochotni poskytnout nacistickým uprchlíkům úkryt, falešné dokumenty a pomoc při cestě do zámoří.

Mezi nejaktivnější pašeráky nacistů patřil italský biskup Alois Hudal (1885-1963), který pomohl s útěkem třeba jednomu ze strůjců holocaustu Adolfu Eichmannovi (1906-1962) nebo bývalému veliteli koncentračních táborů Franzi Stanglovi (1908-1971).

Ti a mnozí další uprchli díky Hudalovi, který jim poskytl peníze a krytí, především do Jižní Ameriky. Hudal využíval své postavení a vlivu k získávání falešných identifikačních dokumentů a cestovních povolení pro uprchlíky.

Jeho aktivity nebyly žádným tajemstvím pro spojenecké zpravodajské služby, ale v počátečním poválečném období nebylo vždy snadné jeho činnost účinně zastavit.

Hudalova motivace byla komplexní a zahrnovala jeho silné antikomunistické přesvědčení a možná i určitou míru shovívavosti vůči bývalým souvěrcům z Rakouska a Německa.

Argentina, Paraguay, Brazílie, Chile nebo Bolívie – to byly hlavní destinace uprchlých nacistů. Tyto jihoamerické země, často ovládané autoritářskými režimy s nacionalistickými tendencemi, skýtaly pro uprchlíky relativně bezpečné útočiště.

Některé z těchto vlád dokonce aktivně podporovaly příchod bývalých nacistů, viděly v nich odborníky a přínos pro rozvoj svých zemí a sdílely s nimi protikomunistické smýšlení.

Někteří se však vydávali pod falešnými identitami i do Spojených států, Velké Británie nebo Kanady. Poměrně známá byla třeba krysí stezka organizovaná chorvatskými duchovními, která pomohla utéct chorvatskému diktátorovi Antemu Paveličovi (1889-1959).

Pavelič, zodpovědný za brutální zločiny ustašovského režimu, uprchl přes Itálii do Argentiny, kde žil pod falešným jménem až do svého atentátu v roce 1957.

Podle amerického novináře Paula Manninga se po válce dostalo do Jižní Ameriky přes 10 tisíc nacistických vojáků a vědců.

Toto číslo je sice obtížné s jistotou ověřit, ale je pravděpodobné, že stovky, ne-li tisíce bývalých nacistů a jejich spolupracovníků nalezly v Jižní Americe nový domov.

Mnoho z nich získalo nové identity díky Červenému kříži, který v poválečném chaosu vydával humanitární pasy bez důkladného prověření totožnosti.

Tato praxe, ač původně zamýšlená jako pomoc uprchlíkům a obětem války, byla zneužívána k maskování totožnosti válečných zločinců.

Složitá síť únikových tras, spolupracujících duchovních a korumpovaných úředníků umožnila stovkám válečných zločinců uniknout spravedlnosti.

Někteří z nich pak žili v Jižní Americe dlouhá desetiletí pod falešnými jmény, vedli relativně normální životy a unikli tak zaslouženému trestu za své ohavné činy.

Příběhy Adolfa Eichmanna, Josefa Mengeleho a dalších nechvalně proslulých nacistů, kteří se v Jižní Americe skrývali, dodnes budí kontroverze a připomínají složitost a nedokonalost poválečného vyrovnání se s nacistickou minulostí.

Úsilí o jejich dopadení a postavení před soud trvalo mnoho let a ne vždy bylo úspěšné, což zanechalo trvalou jizvu na poválečné spravedlnosti.

Po skončení druhé světové války a odhalení hrůz holocaustu a dalších nacistických zločinů se spojenecké mocnosti snažily pohnat viníky k odpovědnosti. Norimberský proces a další soudní řízení byly klíčovými kroky v tomto úsilí.

Nicméně, v poválečném chaosu a s nástupem studené války se pozornost mezinárodního společenství začala přesouvat k novým geopolitickým výzvám. Toho využila síť „krysích stezek“ k usnadnění útěku mnoha nacistických zločinců.

Kromě již zmíněných duchovních a úředníků se na těchto trasách podílely i další osoby a organizace, často motivované politickými sympatiemi k bývalému režimu nebo vidinou finančního zisku.

Utajené převozy přes hranice, opatřování falešných dokumentů a zajišťování úkrytů představovaly komplexní logistickou operaci, která vyžadovala rozsáhlou síť kontaktů a značné finanční prostředky.

Skutečný rozsah a fungování těchto únikových cest je dodnes předmětem historického bádání a zůstává jedním z temných a kontroverzních aspektů poválečné historie.