V roce 1421 vrcholí husitská revoluční vlna. Jedna početně malá větev husitů si kázání kněžích vyloží po svém, utrhne se a začne praktikovat divoký, sexuálně nespoutaný způsob života.

„Děvička nejmenší, kterůž k sobě přijali, musela porušena býti a s nimi smilniti!“ rozčiluje se nad chováním adamitů vojevůdce Jan Žižka.

Bude to právě husitský vojevůdce číslo jedna, Jan Žižka z Trocnova (1360–1424) kdo vzpurnou a radikální sektu zadupe do země.

Hlasatelé božího ráje ho rozzlobí nejen svým extremismem, ale také četnými přepadeními okolí Veselí nad Lužnicí, rabováním a vypalováním okolních vesnic. Kde se vůbec adamité vzali a co o nich můžeme skutečně s jistotou říct?

Dvě stě lidí pryč z Tábora

„Již v dubnu tohoto roku (1421) vyhnali táboři dvě stě osob pikartské sekty z hory Tábor. Když se dlouho potulovali po okolí, připadli někteří z nich, z těch dvou set vyhnaných, na nesmyslnou myšlenku odložit svůj oděv.

Namlouvali si, že jsou ve stavu nevinnosti.

Bratři spali se sestrami, aniž činili nějaký rozdíl,“ popisuje zprávy o vzniku adamitské sekty národní obrozenec Josef Dobrovský (1753–1829), jenž se odvolává na četné zdroje, včetně kroniky Václava Hájka z Libočan (??–1553).

Přiznává, že Hájkova kronika není zrovna nejdůvěryhodnějším zdrojem, a proto vychází i z dalších autorů a postupně sestavuje mozaiku obrazu adamitů.

Církevní tradice k ničemu

Podle něj adamité zavrhují knihy a Písmo svaté, protože se sami domnívají, že boží zákon se nenachází v žádných textech, ale v srdcích jich samotných.  „Otče náš, jenž jsi v nás, posvěť nás, buď vůle tvá, chléb náš dej nám všem,“ mají se modlit.

V tom se shodují s již zmíněnými pikarty, z nichž mají vzejít. Tito radikálové taktéž odmítají svaté texty a domnívají se, že všechny Bible budou zničeny, zákon boží je přece v srdcích všech, nebude třeba ani žádných kněží a učitelů!

Odmítání zavedených církevních svátků a tradic se má stát něčím samozřejmým, posty nenajde v životech věřících žádný prostor.

Francouzští albigenští

Pikarti a adamité nejsou zdaleka jedinými „inovátory“ již zavedených náboženských myšlenek, je o nich ale slyšet nejvíc, protože je s nimi spojován fakt, že chodili nazí a praktikovali zcela volnou lásku.

Už na začátku 13. století se však „proslaví“ tzv. albigenští z okolí města Albi ve Francii. Albigenští požadují okamžitou nápravu církve a obnovení apoštolské chudoby.

Člení se do jednotlivých komun, v nichž neexistuje soukromé vlastnictví majetku a „vše je všech“. I to je jedna z myšlenek, kterou se později inspirují táborští husité.

Beghardi vstupují do Čech

Podobně je na tom další skupina náboženských fanatiků, která si říká valdenští. Do jejich čela se dostává lyonský kupec Petr Valdes (asi 1140–1205) hlásající zbytečnost církve jako instituce i papeže jako její hlavy.

Slovo boží podle něj může hlásat úplně každý laik, což je další z myšlenek, kterou si vezmou do vínku táborští.

Radikální táborité se ale zrodí až s příchodem již zmíněných pikartů, kteří se podle českého autora Jana Bauera dostávají na naše území někdy na počátku husitské revoluce.

Podle Dobrovského šlo o zbloudilce jedné německé sekty, která si říkala beghardi. „V roce 1418 přišlo do Prahy asi čtyřicet mužů se svými ženami a dětmi.

Tvrdili, že prý byli pro boží zákon vyhnáni od svých církevních prelátů,“ dokládá kronikář Nového Města pražského Vavřinec z Březové (asi 1370–1437), jenž v té době žil.

U nás je největší svoboda

K nám se prý měli uchýlit proto, že se říkalo, že v Čechách je mnohem větší svoboda evangelické pravdy. Tito přesídlenci uznávají jakýchsi sedm bludných tezí.

„Polibek ženy, pokud k němu nevede přirozená náklonnost, je smrtelný hřích, ale když k tomu vede přirozená náklonnost, tu ani sám pohlavní akt není hříchem, zejména je-li člověk vzrušen,“ má znít poslední, sedmá teze.

Jinými slovy, v každém členovi sekty je obsažen duch boží, který umožňuje naprostou svobodu v jednání.

Zrod města díky radikálům

Směsice těchto myšlenek se ujme až v husitském Táboře a jeho okolí. Právě tady se zrodí radikální chiliasté, jež očekávají příchod tisícileté říše Kristovy.

Vede je zfanatizovaný kněz Petr Kániš, s jehož pomocí lehce dobudou celé Sezimovo Ústí, jež následně vypálí. Pak se odeberou na kopec u soutoku Lužnice a Tismenického potoka, kde v ruinách bývalé osady založí specifickou komunitu.

Horu, jak bylo v té době v oblibě, označí za Tábor. Příslušníci komunity se dobrovolně vzdávají soukromého majetku a vyčkávají příchodu samotného Krista. Utopické společnosti dají ráznou stopku čtyři hejtmani včetně Jana Žižky. V tento klíčový moment jsou všichni náboženští zbloudilci z Tábora vyhnáni.

Propadli šílenství?

„Bratři na Hradišti neboli na Táboře se rozpadli na dvě strany, na pikartskou a táborskou.

Strana lépe smýšlející vyhnala z hory Tábor přes dvě stě osob obojího pohlaví, které byly nakaženy pikartským kacířstvím,“ píše Vavřinec z Březové ve své Husitské kronice. Správně. Jsme na začátku, respektive u zrodu skutečných adamitů.

„Tito lidé se potulovali po kopcích a lesích a někteří z nich propadli šílenství, že odhazovali svůj oděv, muži i ženy, chodili zcela nazí a říkali, že jsou ve stavu nevinnosti,“ dodává kronikář detailně.

Dětské orgie nezůstanou bez trestu

Vyhnaní táborité sami sebe označovali za „bratrstvo svobodného ducha“ a je pravdou, že svobodného ducha praktikovali zejména při sexu. Jan Žižka byl přímo znechucen zprávami o tom, že do zvrácených praktik jsou běžně zahrnovány i děti.

Proto není divu, že bez větších rozpaků svolil k tomu, aby byl kněz Petr Kániš po dopadení co nejdříve upálen.

Adam přikáže nahotu

O adamitech, kteří se potulovali v kopcích a údajně se usídlili na ostrově na Lužnici, existují i zahraniční zdroje.

Po svém je vylíčil Enea Silvio Piccolomini (1405–1464), pozdější papež Pius II. „Pikard jakýsi z belgické Gallie, přešed Rýn, přišel přes Německo do Čech, a získav si důvěru jakýmsi šalbami, v krátce k sobě připoutal nemalý zástup mužů a žen, které nazval Adamity, poručiv jim, aby chodili nazí, a obsadil jakýsi ostrov v řece Lužnici,“ nabízí svou verzi v díle Historie česká, kde si o našem národu nebere servítky.  Dodává, že onen Pikard se nazývá božským Adamem.

Manželství v jeho komunitě byla sdílená se všemi členy. „Čtyřicet mužů z nich vyšlo z ostrova, a vnikajíce do sousedních vesnic, zabili tasenými meči přes dvě stě venkovských lidí, o nichž tvrdili, že jsou syny ďáblovými,“ líčí dále.

Tato verze je ve shodě s představou, že Janu Žižkovi v jistém okamžiku s adamity došla trpělivost a učinil s nimi rázný konec.

Byla jich jen hrstka?

Dá se ale všem zmíněným svědectví věřit? A skutečně adamité chodili běžně nazí? Kolik jich vlastně bylo? Na tyto otázky nenajdeme přesvědčivou a důkazy precizně podloženou odpověď.

Český odborník na období středověku Josef Macek (1922–1991) je opatrný.

„Je možné, že mezi těmito vyděděnci feudálního společenského řádu byli i lidé, zachvácení šílenými představami o vzájemném soužití, kteří v očekávání konce světa upadli do zvráceností a pohlavních orgií,“ domnívá se.

Josef Dobrovský zase tvrdí, že adamitů nebylo mnoho. „Ze dvou set pikartů vyhnaných z Tábora bylo zřejmě jen několik těch, kteří se snížili k tomuto zvířecímu způsobu života,“ míní. Jan Žižka, který se s nimi konečně vypořádá, prý nechá dva na živu.

To aby se přímo od nich dozvěděl o jejich smýšlení. A zkazky o naháčích? Buď můžeme věřit dobovým svědectvím, nebo střízlivějším odhadům, které počítají s „chozením na Adama“ pouze v letních měsících.