Zmiňované úsloví všichni dobře známe. Jak se ale zrodilo? Vzniklo díky jedné líté bitvě.

Toto přirovnání vzniklo jako památka na jednu z nejkrvavějších řeží třicetileté války (1618–1648). U Jankova na Benešovsku ve středních Čechách 6. března 1645 proběhla bitva, v níž na jedné straně stála císařská vojska a vojska Katolické ligy, na druhé švédská armáda.

Chtějí obklíčit nepřátele

Císařským vojskům velí maršálek Melchior Hatzfeld (1593–1658), konkrétně levému křídlu rozkazuje maršálek Johann Götz (1599–1645). Oba velitelé si myslí, že mají Švédy v hrsti, usadí se na výšinách nad Jankovem, chráněni lesem a rybníky.

Své nepřátele zde mají jako na dlani. Čeká je ale nepříjemné překvapení, když Švédové, místo aby postupovali čelem proti nim a rozstřílela je císařská děla, přecházejí zamrzlé rybníky a chystají se obklíčit levé křídlo nepřátelského vojska.

Uvíznou v lese

Götz zpanikaří. Se svými kyrysnickými pluky chce projet lesem. Jenže jezdci v hustých větvích uvíznou. Švédové vtrhnou do lesa a císařští prchají. Během lítých bojů umírá i sám Götz – dopadne zkrátka jako Kec u Jankova…