„Vzhledem k tomu, že se Mikuláš stal papežem a vrahem, krve je v Římě bohatě, zatímco vína nedostatek,“ kritizuje v polovině 15. století anonymní báseň svatého otce Mikuláše V. Autor rýpavých veršíků si ovšem dává velký pozor, aby zůstal v anonymitě.
Na veřejnosti raději drží jazyk za zuby a zesměšňující básničku recituje jenom mezi svými blízkými. Bojí se svobodně říct svůj názor a má proč. Kdyby ho v římských ulicích chytil někdo z papežových poskoků, za jeho názory by ho stihl trest.
Pokud by se ale narodil o půl století později, měl by větší štěstí. Svoje myšlenky by mohl alespoň napsat a vylepit.
Píše se rok 1522. V římských uličkách už padá tma. Za jedním z rohů tiše mizí postava oblečená v černém. V ruce jí ale svítí cosi nápadně bílého, hustě popsaný papír. Nenápadně se plíží, a když dorazí na náměstí, rozhlédne se kolem sebe.
Jakmile zjistí, že je všude klid, přiběhne k soše stojící u zdi. Pomázne ji lepidlem a papír, který přinesla, přitiskne na kámen. Pak okamžitě zmizí.
Na lístku si ale už zítra po ranním rozbřesku budou moci lidé přečíst nejnovější drby z okruhu papežského stolce.
Spadeno na hlavu církve
Italský kardinál Oliviero Carafa (1430 – 1511) nechává v roce 1501 na malém římském náměstí Piazza Navona usadit torzo mramorové sochy.
Rok co rok potom 25. dubna na den svatého Marka předsedá literární soutěži, během níž se svými básněmi mohou pochlubit nejrůznější tvůrci, kteří by jinak neměli odvahu svá dílka veřejně předvést. Tady je nalepí na sochu. Nápad se brzy ujme a tvůrců přibývá.
Autoři, kteří zůstávají skrytí, se často pohybují v blízkosti papeže a mají přístup i k důvěrným informacím. Neváhají je použít ve svých satirických básních.
Jméno podle krejčího
Papežové v první polovině 15. století získávají přímou vládu nad Římem, takže se stávají jak duchovními, tak občanskými vůdci, což vyjadřuje věta „V Nome del Papa Re (Ve jménu papeže krále)“.
Jako krále ovšem papeže mohou lidé kritizovat a Římané toho začínají využívat. Krátkými skladbičkami zesměšňují chování hlav církve. Jedné z nich pod názvem Padre della Patria (Otec národa) se dočká i Inocenc VIII. (1432 – 1492).
Má totiž šestnáct dětí. Socha oblepená papírky získává na začátku 16. století rychle popularitu.
Své jméno dostává podle Pasquina, krejčíka z okolí s pěkně nabroušeným jazykem. Po každé tajné poradě před volbou papeže v roce 1522 se tu objeví nejnovější zprávy snažící se ovlivnit situaci.
Papež Hadrián VI. (1459 – 1523) po svém zvolení vyhrožuje: „Nechám tu sochu svrhnout do Tibery.“ Lidové zábavy a různé prostopášnosti mu rozhodně nejsou zrovna po chuti. I další papežové mají na sochu pifku, ale nakonec se neodváží nic dělat.
Bojí se, že by se potrestáním kusu kamene zesměšnili. Vydají ale zákon, podle něhož zůstane Pasquino pod stálým dohledem.
Hlavně neprozraďte autory!
Jenže místo aby papírků s hanlivými popěvky ubývalo, naopak jich přibude. Lidé si najdou přímo na úpatí Kapitolu sochu říčního boha, která se stane jejich další hlásnou troubou. Pojmenují ji Marforio.
I ten církvi pije krev, a proto ho v roce 1679 pro jistotu ukryjí do paláce Nuovo di Campidoglio. Další „mluvící“ sochou se stane zmrzačená mramorová busta, proslavená pod názvem Madame Lucrezia.
Babuino (pavián) je zase opilým společníkem boha vína Dionýsa, umístěným tak, aby autoři lepící texty na sochu zůstali pokud možno neodhaleni.
