Dvaadvacetiletý Armand Jean du Plessis, budoucí kardinál Richelieu přijíždí v lednu 1607 do věčného města Říma. Chce získat papežský souhlas ke svému nástupu na biskupský stolec v západofrancouzském Luçonu.

Ačkoli Armand Jean du Plessis, budoucí kardinál Richelieu (1585 – 1642) Svatého otce předtím nikdy v životě neviděl, „všechny včetně papeže oslnil svou výmluvností a mimořádnou pamětí,“ zdůrazňuje současný britský historik Robert J. Knecht. To, co jinému trvá léta, dostane od papeže už v dubnu, za pouhé čtyři měsíce.

Nikdo ho nechce

Jeho cílem však je proniknout k francouzskému královskému dvoru. Jenže první pokus o kariéru mu v lednu 1608 zhatí nemoc. Trpí záchvaty horečky a silnými migrénami.

Zůstává tedy ve své luçonské diecézi a čeká na další příležitost, jak se vetřít do panovníkovy přízně.

Vhodná situace nastává 14. května 1610 po zavraždění krále Jindřicha IV. (1553 – 1610).

Jeho sedmiletý syn Ludvík XIII. (1601 – 1643) ještě nemůže sám vládnout, proto se regentkou stává jeho matka Marie Medicejská (1575 – 1642).

Armand se okamžitě vrací do Paříže, kde se ovšem cítí jako páté kolo u vozu. „Zdálo se, že nikdo nemá zájem ho zaměstnat,“ poznamenává Knecht. Nezbývá mu proto, než znovu zmizet v Luçonu.

Všichni pozorně naslouchají

Šlechta se ale bouří proti Mariině vládě a na konci roku 1613 se Armand opět objevuje ve francouzském hlavním městě. Tentokrát úspěšně navazuje styky s královniným oblíbencem Italem Concinem Concinim (asi 1575 – 1617).

Ludvík XIII. se 2. října 1614 stává plnoletým a scházejí se generální stavy (šlechta, duchovenstvo a měšťané), které se snaží zklidnit rozbouřené vášně. Armand získává vliv, hájí zájmy duchovních a mazaně požaduje podíl na vládě:

„Bude-li král hledat inspiraci v evangeliu, bude nastolena vláda rozumu, justice získá zpět svoji neúplatnost, zlo bude potrestáno…státní finance se vzchopí a náboženství bude opět vzkvétat.“ Lidé užasle poslouchají, a když zmlkne, odmění ho obrovským potleskem.

Když se dva perou…

Vlichotí se i královně, kterou ujišťuje o své oddanosti.

Mezitím to vře mezi Concinim a dalším členem královské rady Jindřichem II. de Bourbon Condé (1588 – 1646).

Podle známého přísloví „Když se dva perou, třetí se směje,“ z napjatého ovzduší nejvíc těží Armand, který po výměnách ministrů získává místo státního tajemníka.

Spor končí Condého zatčením 1. září 1616. Conciniho, podezřelého ze spiknutí o trůn, nechá král 24. dubna 1617 zastřelit.

Ludvík ale nevěří ani svému novému tajemníkovi. „Co když v tom měl také prsty?“ vrtá mu hlavou. Pro jistotu ho zase zbaví místa královského rádce a žádá, aby ihned opustil město.

Samozvaný králův špeh

Zklamaný biskup odjíždí s královnou Marií, kterou její syn vypoví na zámek Blois na břehu řeky Loiry.

Nevěší ale hlavu a hned vymyslí lest. Navenek se tváří nestranně, ale přitom se pasuje na Ludvíkova špeha, který o každém Mariině hnutí podává okamžitě zprávy královu důvěrnému příteli Charlesi Albertovi de Luynes (1578 – 1621).

„Slibuji králi na svou hlavu, že zarazím všechny kliky, intriky a spiknutí, nebo pokud jim nebudu moci zabránit, budu ho včas varovat, aby mohl učinit opatření,“ píše Luynesovi úlisně. Mezi matkou a synem dochází k roztržce a královu důvěru obnovuje jenom těžko.