Každé ráno se starý král projíždí Kodaní. Bez doprovodu, beze strachu, bez ohledu na to, že zuří druhá světová válka a jeho země je okupovaná nacistickým Německem. „Proč váš král nemá ochranku?“ podivuje se německý voják. „My všichni jsme ochránci našeho krále!“ odpovídá mu malý hoch.

Klaďas každým coulem a ztělesnění nenásilného odporu, nad kterým by i Ghándí zaplesal. Příběhů o králi Kristiánovi X. (1870–1947), který se navzdory svému věku nebojí znepříjemňovat život nacistům, koluje v Dánsku nespočet.

Skutečný král Kristián ovšem k takové pověsti přijde docela nevinně. Jediné, co pro svou legendu musí udělat, je nevzdat se svého oblíbeného koníčku.

Bleskurychlá akce

Pět let trvající noční můra přijde do Dánska s ránem 9. dubna 1940. Překvapivá německá invaze je během šesti hodin rozhodnuta, země kapituluje. Její král se ale rozhodne neutéct do exilu.

Okupace podle něj ani neznamená, že by měl rezignovat na oblíbenou kratochvíli – ranní projížďky po Kodani na hřebci Jubilee. Vidět každé ráno krále v ulicích bude pro Dány rituálem a morální vzpruhou. V jejich očích se Kristián stává ultimátní osinou v patě třetí říše.

Díky, Kristián

V září 1942 pošle Adolf Hitler králi blahopřání k jeho 72. narozeninám spolu s dlouhým, osobním dopisem. Očekává uctivou odpověď v podobném duchu. Dočká se pouze slov: „Vřelé díky, král Kristián.” Takovou neomaleností je Hitler natolik uražen, že tzv.

„telegramová krize“ vyústí až v sesazení dánského parlamentu a jeho nahrazení novým. Když pak Hitler nařídí židům nosit žlutou Davidovu hvězdu, nikdo nemluví o ničem jiném, než jak se král Kristián promenáduje po Kodani s jednou takovou na klopě.

Jeho příklad údajně následují ostatní Dánové, dokud ponížení nacisté nařízení nestáhnou. Skutečností ovšem je, že dánští židé nikdy hvězdu nosit nemuseli – a s nimi ani Kristián.

Dánští židé

Král vlastně poprvé otevřeně vystoupí proti okupaci až po třech letech, 2. října 1943, kdy má být konečně vyřešena dánská „židovská otázka“.

Ačkoliv je tou dobou už téměř rok invalidní po pádu z koně, nepřestává se král snahy zachránit své občany aktivně účastnit. Díky jeho financím a vyjednávání jsou židé nakládáni na všechno, co plave, a nacistům přímo pod nosy posíláni do neutrálního Švédska.

Z odhadovaných 7 000 jich je do protektorátního Terezína odvlečeno jen 476. Zatímco 52 jich v Terezíně zemře, zbytek se vrací po válce domů.

Hodí se do krámu

Příběhy o králi se žlutou hvězdou na klopě i židovskou pásku kolem paže jsou sice vybájené, jejich základ je ale ryzí. Doklad toho se nachází v králových osobních denících:

„Když se podíváte na nelidské chování k židům, začnete se strachovat, že takový požadavek může být uložen i nám. Bude-li vysloven, nejlépe bychom mu dostáli, kdybychom Davidovu hvězdu nosili všichni,“ zapíše si Kristián ve zlé předtuše.

Život jim vdechne dánsko-americká propaganda, která potřebuje vytvořit silnou figuru hodnou následování a podpořit tak odboj. Kristián svým drzým telegramem Hitlerovi i postojem k židům tvoří ideální základ, na kterém stavět.

Přitom až do svých sedmdesátin je vnímán jako nepopulární, autoritativní panovník. Stane se živoucím důkazem, že nikdy není pozdě na to stát se národním symbolem a jedním z nejmilovanějších monarchů.