Jako už tolikrát předtím seskočí do výkopu a vrhají se do práce. Dvojice mužů onoho července 1925 narazí na prehistorické tábořiště. A tam ji uvidí! Sice je rozlomena na dva kusy, to ale vůbec nevadí – Věstonická venuše je na světě.

Dodnes platí za nejznámější keramickou památku z pravěku. Drobná Věstonická venuše ale i po letech dokáže vyrazit dech. Věří se, že je vyrobena z mamutí kosti. Nejnovější výzkum ale tvrdí něco jiného!

Prvotní nezájem

Objevitel, který u svého největšího objevu chyběl – Karel Absolon (1877–1960) už jako dvacetiletý organizuje výpravy do Moravského krasu. Zná to tam, jak své vlastní boty – dokonce se chlubí, že sestup do Macochy mu trvá pouhých šest minut!

Mezi jeho další záliby patří například sběr jeskynního hmyzu. Jeho osud ale změní události ve Vídni. Tamní archeologové totiž touží probádat oblast Dolních Věstonic, kde by se měly nacházet památky po pravěkém osídlení.

Do celého příběhu promluví politika, československé úřady si totiž nepřejí, aby v pohraničí kopal německý tým, a tak narychlo osloví Absolona.

Ten sice sní o nějakém výraznějším objevu, na jižní Moravu se mu ale příliš nechce, většinu práce deleguje na své kolegy. Začátkem léta 1925 výkopy obhlédne, následně pracovně odcestuje do Francie.

Vážená návštěva prezidenta

A tak na místě chybí i 13. července 1925, kdy dělník Josef Seidl a technický vedoucí výzkumu Emannuel Dania (1901–1974) objeví v bývalém popelišti dva kusy keramické sošky! „Hrozně ho mrzelo, že u toho tehdy nebyl,“ svěří se později Dania.

Jenže jakmile se Absolon vrátí, obličej mu ozdobí úsměv. „Pravěké Pompeje,“ nešetří slovy. Téměř 11,5 centimetrů maličká soška, jež svět bude znát jako Věstonickou venuši, se ocitá v centru dění.

Absolon tehdy sice u objevu chybí, jako správný manažer ale umí práci svého týmu prodat. Tři roky po nálezu dokonce Dolní Věstonice navštíví sám Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937).

Prezident vědci dokonce přislíbí půl milionu československých korun na další výzkumy.

Porno z pravěku?

Po opadnutí prvotního nadšení je Věstonická venuše podrobena pořádnému zkoumání. Kypré tvary a výrazné poprsí evokují myšlenku, že se jedná o sexuální objekt. Absolon sošku dokonce označí za prehistorickou pornografii.

Jeho kolegové přispěchají se střízlivějším vysvětlením. Mohlo by jít o vzdání holdu kultu plodnosti, taková teorie ale neobstojí před dnešními historiky. Ti tvrdí, že společnost lovců a sběračů nepovažuje hodně dětí za důvod k oslavě.

Zkrátka jde o hladové krky navíc. Skutečnou odpověď se asi nikdy nedozvíme, může to být ale také výtvor pravěké ženy. Pro níž jsou široké boky, soška má na šířku 4,3 centimetru, a velká prsa symbolem ochrany a ideálu krásy.

Venuše číslo dva

Nález vyvolá obrovský poprask, snímky jsou uveřejněny i v zahraničních periodikách. A na takové slávě se chce kdekdo přiživit. Sedlák Franz Müllender z Horních Věstonic se například během hospodského dýchánku v roce 1927 svěří o další Věstonické venuši!

Sošku z mamutího klu zdědí po otci, který ji objeví před několika lety při kopání studny. Ochotně a s vidinou zisku ji nabízí archeologům. „Hrubý a nedokonalý padělek primitivního provedení,“ odtuší chladně akademická obec.

Müllender to nenechá jen tak a vědce zažaluje za urážku na cti. Až po letech se přizná Dania, jeden z členů Absolonova týmu, který shodou okolností u Müllendera bydlel. Sošku vyřeže jako drobný žertík.

Bezpečí v sejfu

Absolon bádá stále dál, Věstonickou venuši už ale netrumfne. Dva kusy jsou dány dohromady, což připomíná jizva na boku, a historický artefakt zamíří do Moravského zemského muzea v Brně. Tam si hoví až do začátku druhé světové války.

Zaměstnanci ho tehdy nechají raději převézt na zámek v Mikulově nedaleko Břeclavi. Tehdy se o venuši dokonce zajímá i samotný Hermann Göring (1893–1946), který by ji rád měl ve své sbírce umění. Muzejníci sošku ještě před koncem války vrátí zpět do Brna.

A udělají dobře, protože zámek v dubnu 1945 vyhoří. Originál končí v trezoru a veřejnost se může kochat přesnou kopií. Pravá Věstonická venuše se dostává na vzduch jen velmi sporadicky.

Tajemný otisk na zádech

Zdá se, že soška nemůže ani po tolika letech zkoumání nikoho překvapit. Vědci probádají každou píď a vypouklinu. Předmětem diskuze se ale stává materiál.

Absolon tvrdí, že hlína je smíchání s rozdrcenými mamutími kostmi, svůj názor podpoří údajnou chemickou analýzou. Podle všeho ale vychází spíše ze znalostí. Stejný materiál se totiž používá pro podobné sošky ze stejného období.

Čas běží, jenže technologie pokročí, a tak může být letitý mýtus vyvrácen. Například v roce 2004 soška, jejíž cenu sám Absolon kvůli publicitě odhadne na desítky milionů, zažije CT skenování.

A výsledky jsou dechberoucí, dílo totiž vzniklo při teplotě kolem 700 stupňů. Identifikují také otisk prstu, který naleznou už jejich předchůdci. Až v roce 2004 je ale zjištěno, že patří dítěti.

A tak je možné, že Věstonickou venuši klidně uplácal desetiletý capart. Ohledně materiálu je ale ticho po pěšině.

Hlavně opatrně!

V srpnu 2016 je předmětem dalšího výzkumu, tentokrát ji šestnáct hodin detailně prošpikuje rentgenový tomograf. Z muzea ji tehdy doprovází policejní komando. Vědci vytvoří 3D obraz a zkoumají míru poškození. O osm let později se situace opakuje.

Tentokrát je ale vyvráceno Absolonovo tvrzení. Mamutí kosti ve Věstonické venuši nejsou. Jde o jeden kus keramiky, což odkazuje na velice šikovného autora. Závěry ale tvrdí. Že sošku tvoří úlomky hornin a drobné pravěké fosilie.

Rozvržení kousků je čistě náhodně, a tak pravěký šikula prostě nabral hlínu a tvořil. Výzkum ale také přichází se zdviženým prstem, protože Věstonická venuše má nitro plné prasklin.

A tak by stačila prudká změna tlaku a jedna z nejvýznamnějších pravěkých památek by se tentokrát mohla rozlomit na více než dva kusy.