Chtěli byste jít pěšky víc než tisíc kilometrů do slavného kostela? V některých dobách našich dějin bylo dlouhé putování na posvátná místa obvyklé. Proč se na ně lidé vydávali a co si od toho slibovali?
V knihách, příbězích i pohádkách odedávna nacházíme zmínky o lidech, kteří v chatrném oděvu, s mošnou přes rameno a holí kamsi kráčejí. Jsou to poutníci. Přestože se v minulosti necestovalo tak jako dnes, setkat se s poutníkem nebylo nic neobvyklého.
Lidé ale nemířili za zábavou, ani poznáním – cestovali na nějaké známé posvátné místo. Často šli pěšky a museli překonávat nepohodlí a nejrůznější strádání. Cestovali někdy jen den, ale klidně i týdny, měsíce nebo roky.
Poutě nebyly populární jen v Evropě mezi křesťany, ale jsou dodnes součástí různých náboženství po celém světě. Co lidi ke strastiplným cestám na duchovní místa vedlo (a pořád vede)?
Tradice už od starověku
Zprávy o poutnících máme už z antického Řecka. Zástupci měst i jednotliví lidé mířili do věštírny zvané Didyma nebo do té ještě slavnější v Delfách. Ptali se místních kněžek na politické otázky i na to, jak se mají rozhodnout v životě.
Nemocní se vydávali do svatyní boha Asklépia, léčitele, a doufali v uzdravení. Nejvíc se ale tento zvyk rozšířil ve středověku, a stal se dokonce významnou součástí života tehdejší společnosti.
Výjimkou nebylo ani dnešní Česko – zprávy o poutnících u nás jsou staré víc než tisíc let. Víme třeba, že Mlada, dcera knížete Boleslava, putovala do Říma k hrobům křesťanských apoštolů.
Zároveň měla důležitý diplomatický úkol – domluvit s papežem založení biskupství a kláštera v Praze. Právě Řím byl místem, kam středověcí poutníci mířili často. Proč?
Pěšky až do Jeruzaléma
Řím byl ve středověku hlavním městem evropské civilizace. Zároveň jsou tam pohřbeni svatí Petr a Pavel, první učedníci Ježíše. Právě nejvýznamnější místa spjatá s křesťanstvím poutníky přitahovala nejvíc.
Někteří, především šlechtici a duchovní, se vydávali až do Jeruzaléma. Cesta tam byla velmi dlouhá a kvůli politické situaci nebezpečná. Nezřídka se stávalo, že se z ní někdo nevrátil, nebo plán dojít až do Jeruzaléma vzdal.
Třetím důležitým místem bylo Santiago de Compostela v dnešním Španělsku, kam byly přeneseny ostatky apoštola Jakuba. Svatojakubská cesta je dodnes jednou z nejznámějších.
Později ale vznikalo i množství dalších poutních míst – lidé chodili do kostelů, kde byly uložené ostatky svatých, nebo na místa, kde se prý stal zázrak. V 17. a 18. století se pak na kratší poutě vydávala celá procesí a byly skoro společenskou událostí.
Putovalo se i v zastoupení
Proč byly poutě tak populární? Lidé v minulosti smýšleli jinak než my dnes – celý jejich život byl prodchnut vírou. Skrze putování usilovali o spásu duše, a především se snažili přiblížit Bohu.
Někteří se na náboženská místa vydávali, aby poděkovali za něco dobrého, co se jim v životě stalo. Jiní přicházeli naopak patrony, kterým bylo místo zasvěcené, o něco prosit. Nemocní světce často žádali o uzdravení, protože nic moc jiného jim tehdy nezbývalo.
Další museli pouť podniknout naopak za trest – měli tak odčinit špatný skutek, který spáchali, a prosit o odpuštění. Výjimkou nebylo ani chodit na pouť za někoho jiného.
Především zámožní lidé, kteří nemohli opustit své povinnosti doma nebo by cestu sami nezvládli, za sebe někdy posílali někoho, kdo by je zastoupil, a platili mu náklady na cestu.
Na cestu jen s dopisem od faráře
V době baroka, kdy bylo poutnictví nejrozšířenější, vznikla po celé Evropě síť stezek. Poutníci mohli na cestě často využívat církevní pohostinství.
Podle tehdejších pravidel si ale museli nejdřív opatřit doporučující dopis od místního kněze, ve kterém se za ně přimlouval. Po předložení dopisu pak mohli dostat nocleh i jídlo v klášterech a různých církevních ubytovnách, někdy i zadarmo.
Přesto se ale na daleké poutě vydávali spíš bohatší lidé. Ti úplně chudí neměli na cestu peníze, nebo byli poddanými místního šlechtice, který by je odejít nenechal.
Obyčejní lidé chodili nejčastěji na blízká poutní místa, kterých bylo především v Česku v té době spousta.
Nové kouzlo poutí
Po 18. století zlatý věk poutnictví skončil. Rozvíjela se věda, vzdělanost i medicína a lidé začali okolní svět i víru vnímat jinak. V technologickém světě přestávalo mít putování místo.
V Česku pak byl hřebíčkem do rakve poutnictví minulý režim, který odsuzoval všechno náboženské. Nedá se ale říct, že by poutě zmizely úplně, naopak. Zdá se, že dnes jejich popularita znovu roste.
Lidí, kteří dojdou do Santiaga de Compostela, v posledních letech (s výjimkou nešťastných covidových roků) pořád přibývá. Po Evropě i v Česku se znovu opravují a značí staré poutní stezky.
Obracejí se snad lidé zase k duchovnu, nebo to je pro většinu zkrátka sport a zábava? Můžeme jen hádat. Zdá se ale, že trmácet se pěšky do dáli má své kouzlo, které jen tak něco nezlomí.