Malý chlapec touží stát se písařem. V klášterní škole proto urputně maluje litery s nosem zapíchnutým do voskové tabulky. Jeho písmenka se ale pořád tak nějak divně křiví.
Místo husího brku a pergamenu proto jako dospělý mnich skončí u okopávání klášterní zahrady.
Opisování rukopisů je ve středověkých klášterech výsadou jen těch vyvolených. Než mnich vezme poprvé do ruky pergamen, musí umět psát jako pánbůh. I proto se knihy vytvořené v klášterních písařských dílnách – skriptoriích – stávají drahým a žádaným zbožím.
V 10. nebo 11. století se dá jeden kodex (svazek jednotlivých listů svázaných ve hřbetu) vyměnit za vinici. Vévodkyně z Anjou v 10. století platí za opis sbírky kázání také v naturáliích. Dává 200 ovcí, tři tuny obilí a několik kuních kožešin.
Být při přepisování precizní a zároveň rychlý se proto mnichům štědře vyplatí. Mezi rekordmany podle spisovatele Lea Pavláta (*1950) patří Armén Hovhanes Mankaszarenc z 15. století. Za svůj život prý zvládl přepsat 132 knih.
„Dvaasedmdesát let opisoval Hovhanes knihy, v zimě i v létě, ve dne i v noci. Když se dožil pozdního věku, jeho zrak pohasl a jeho ruka se třásla, psaní mu činilo velké potíže. Zemřel v Pánu ve věku 86 let,“ uvádí jeho žák Zachariáš. Jen málokterý mnich se však může pochlubit takovou produktivitou…
Rozjímání během půstu
Práci ve skriptoriu řídí tzv. armarius. Například u řádu benediktinů odpovídá za to, že si mniši na začátku postní doby (před Velikonocemi) přečtou knihy určené k přepisu. Tehdy totiž mají více času rozjímat nad textem. Pak už se pouštějí do díla.
Na obsáhlejší knize obvykle pracuje více písařů najednou. Armarius musí ohlídat, aby některé pasáže nevznikly třeba dvakrát. Pokud obsah některých rukopisů považuje za nevhodný, zamezí k nim mnichům přístup. Sehnat předlohu k opisování není jednoduché.
Kláštery si mezi sebou rukopisy půjčují, případně jim dílo zadává k přepisu sám panovník nebo bohatý šlechtic. Mniši se neobejdou bez světského mecenáše, protože pergamen, který se na psaní používá, je velmi drahý. Na rukopis padne několik set kůží.
O něco levnější papír se třeba u nás poprvé objevuje až v roce 1310 v záznamech z městské knihy Starého Města pražského. Ještě v 16. století ale stojí jeho čtyři archy stejnou sumu jako půl kila masa.
Nebezpečné psaní
Písmo se spíše maluje, než píše, a výsledkem celodenní práce mnicha je obvykle jediná stránka latinského textu. Černý inkoust, který písaři používají, se vyrábí z duběnky a jeho přesné složení patří mezi přísně střežená tajemství.
Podle jednoho z dochovaných receptů ze 14. století je ale na jeho přípravu třeba kromě duběnky arabská guma, vitriol (kyselina sírová) a dokonce i bílé víno. Základem odstínů červené je často jedovatý suřík (látka s obsahem olova) nebo sloučeniny rtuti.
Dánské výzkumy z roku 2008 prokázaly, že právě rtuť z inkoustu mnichům způsobovala onemocnění podobné malomocenství. Tzv. rubrikátoři označují ve skriptoriu červenou linkou (rubrica – latinsky rudka) začátky kapitol a odstavců.
Vypisují explicit (předchůdce tiráže) a incipit (začátek rukopisných knih, které nemají titulní stranu). Své práce si náležitě váží, protože třeba v Byzantské říši je používání purpurové, odstínu červené barvy, výsadou císaře. Ostatním za její použití hrozí trest smrti.
Negramotní malíři
Teprve po písařích přicházejí na řadu iluminátoři, kteří zdobí rukopisy iniciálami. Řada z nich je přitom negramotná. Písaři jim nechávají v textu mezery a vepisují jim tam i tzv.
reprezentantu, malé počáteční písmeno, aby kvůli své neznalosti nevykreslili jiné. Zaměstnat i miniátory (z latinského minium – rumělka, kterou při práci často používali), tvůrce obrázků, si mohou dovolit jen mimořádně bohaté dílny.
Pro svázání se jednotlivé části textu značí buď čísly, nebo tzv. reklamantami, vepsáním prvního slova následující složky na konec složky už opsané. Díky tomu nedojde k zpřeházení.
Gotické vazby knih jsou pak nákladné, někdy opatřené i zámečkem, aby se ke spisu nedostal nikdo nepovolaný.
