Na příbramském dole Marie panuje klid. Skupina havířů se chystá 31. května 1892 vyfárat z ranní směny, když jeden z nich odhodí vyhořelý knot z olejového kahance.
„Dělali to tak všichni den co den desítky let a nikdy se nic nestalo. Zdejší doly měly nevýbušné prostředí, bezprostřední ohrožení ohněm nehrozilo.
Navíc v podzemí bylo vlhko,“ říká ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl. Jenže doutnající oharek zapadne kamsi k dřevěnému bednění zásobníků, kde se vznítí a následně podpálí i výdřevu štoly. Krátce po poledni už pod zemí regulérně hoří a zplodiny oxidu uhelnatého pronikají také do sousedních, s Marií propojených dolů. Vypuká panika. Všichni se snaží dostat na povrch.
Nadýchají se zplodin
„Ve tři čtvrtě na jednu jsem ucítil kouř, a protože ho také zaznamenali ostatní havíři, utíkal jsem směrem k Vojtěšské šachtě.
Protože jsem jako kočí cestu nejlépe znal, byl jsem tak říkajíc vůdcem ostatních,“ líčí později dramatické okamžiky jeden ze zachráněných, důlní kočí Nesveda. Horníci míří k šachtám dolů Vojtěch, Anna a Prokop, mnozí se ale cestou nadýchají zplodin a ztrácejí orientaci. Nejdéle zůstává působení plynů ušetřen Annenský důl a jeho šachtou se nakonec dostane nahoru většina zachráněných havířů, i Nesveda.
Pokusy o záchranu končí
Mezitím zpráva o katastrofě letí od úst k ústům a prostor před branami dolů v Březových horách se plní rodinnými příslušníky havířů. Pořád ještě věří, že najdou své blízké živé. Záchranné práce pokračují až do večerních hodin.
O půlnoci 31. května 1892 ještě chce jedna skupina záchranářů sestoupit do Annenského dolu. Plyny ale dorazily až k povrchu, a proto se záchranné práce zastavují. Naděje, že by ještě někdo mohl být naživu, je nulová. Z celkem 835 havířů, kteří sfárali na odpolední směnu, jich zemře 319.
Voda nepomohla
Okamžitě se rozvíjí diskuse, zda bylo možné požáru zabránit. Proti tomu ovšem hrálo několik okolností. K požáru došlo v době střídání směn (ve 12 hodin končila ranní směna a začínala odpolední).
Hašení požáru hadicemi s vodou příliš nepomohlo oheň zadusit, naopak způsobilo, že vzniklé vodní páry podpořily tvorbu plynů, které nestoupaly větracími šachtami nahoru, ale zaplnily štoly.
Viník umírá v depresích
Mimo provoz tehdy zřejmě byl i poškozený ventilátor posilující odvětrávání.
Ani dva přizvaní znalci příbramských důlních poměrů, Gustav Ziegelheim (1843–1921) a Josef Hrabák, ale nejsou schopni příčiny požáru přesně vysvětlit. Vinným soud nakonec uzná horníka Emanuela Kříže, který odhodil osudný oharek.
Odsoudí ho společně se třemi dalšími havíři, jeho kolegy ze směny. Ve vězení Kříž umírá, trápí ho deprese, že zavinil smrt mnoha lidí.
