„Taková zkáza jako tenkrát snad už nikdy nepřijde,“ věří staří Číňané, kteří jako děti přežili katastrofu z roku 1887. Jenže v letech 1928–1930 nastávají velká sucha, která na přelomu let 1930–1931 střídá neobvykle tuhá zima.

V horách napadne spousta sněhu. Pak následuje velké jarní tání. V červnu a červenci 1931 se navíc přidávají intenzivní přívalové deště ve střední Číně a zemi sužuje sedm cyklonů za sebou (většinou oblast zasáhnou dva za rok).

Koryto Žluté řeky už náporu vody nestačí. Rozzuřený živel v srpnu 1931 zaplavuje 108 000 km2 země. Smete veškerou úrodu i malé vesničky a městečka kolem řeky.

Jedna z vodních stanic hlásí průtok vody neuvěřitelných 15 800 m3 za sekundu (když v roce 2002 dorazila velká voda do Prahy, hydrologové zaznamenali na Vltavě průtok 5160 m3/s).

Všude hnijí mrtvoly

Běžný život v zasažených oblastech funguje po pás ve vodě. Z domu do domu se nedá přejít suchou nohou, jenom doplout na loďkách. Dílo zkázy bude ovšem dokonáno až po opadnutí vody.

„Největší hrůzy nastaly až při hladomoru, který následoval po povodních, a rozšíření nemocí ze znečištěné vody, ve které plavaly přibližně dva miliony rozkládajících se mrtvol dobytka,“ píše McNab. Všude hnijí spousty mrtvol, které lidé nestačí pohřbívat. Mezi těmi, kteří přežili, se rychlostí světla šíří tyfus a cholera.

Hlad rozbíjí rodiny

Zoufalá Jiang-Li se slzami v očích drží bezvládné tělíčko své malé dcerky. Všechny tři její děti trpí nekonečnými průjmy a jedno po druhém umírají. Co nenapáchají nemoci, dokoná hlad.

Jsou doložené případy, kdy zoufalí muži prodávají své manželky a dcery, aby se sami zachránili. Mezi lidmi se šíří kanibalismus. A oficiální čínské orgány?

Vláda, vedená Čínskou národní stranou (Kuomintangem), sice po povodních zřizuje Komisi pro ochranu vodních zdrojů, žádný velký efekt to ale nepřináší.