Žraloci zabijí zhruba 4 až 15 lidí ročně, oproti tomu kolem 100 milionů žraloků zemře za rok rukou člověka. To je více než 11 000 každou hodinu. Přesto dodnes existují mýty o vraždících oceánských bestiích.
Může za to slavný Spielbergův film Čelisti z roku 1975. Od té doby považují lidé žraloky za krvelačné bestie, jejíchž jediným cílem je požírat nevinné koupající se turisty.
V několika letech po premiéře Čelistí se počet velkých bílých žraloků u pobřeží Severní Ameriky snížil až o 50 %, na jiných místech až o 90 %, společně s počtem žraloků tygřích a kladivounů. Ve skutečnosti žraloci napadnou člověka vždy víceméně omylem.
Po kousnutí se navíc většinou stáhnou, protože jim člověk vlastně ani „nechutná“. Jen desetina útoků žraloka skončí smrtí napadeného. Jaké jsou tedy největší omyly o žralocích?
Mýtus 1. Všichni žraloci jsou lidožraví
Většina žraloků žere ryby a bezobratlé živočichy, jako třeba chobotnice. Útoky žraloků na lidi se většinou stávají kvůli špatné viditelnosti ve vodě, kdy si žralok splete člověka s rybou nebo s tuleněm.
Proto většina případu skončí „pouze“ pokousáním, nikoli zabitím. Někteří žraločí experti dokonce tvrdí, že lidské maso žralokům nechutná. Jen si kousnou, ale nesežerou ho.
Vzhledem k velikosti a ostrosti jejich zubů ale bohužel bývají následky takových kousnutí fatální.
Monstrum, jehož jediným záměrem je ublížit člověku?
Přesto žralok bílý svých dokonalých predátorských schopnosti k systematickému lovu lidí nevyužívá – smrtelných bývá jen několik útoků ročně. Žralok bílý přitom vypadá skutečně děsivě.
Jenže strašlivý vzhled z něj ještě nedělá monstrum, jehož jediným záměrem je ublížit člověku. Jídelníček žraloků bílých sestává především z ryb, ploutvonožců, méně potom z hmyzu a ptáků. Navíc jde o ohrožený druh, u kterého hrozí riziko úplného vyhubení.
Pozor na barevné plavky!
K většině útoků na lidi navíc dochází v kalných vodách nebo v místech s jinak zhoršenou viditelností. Zkušební kousnutí žralok většinou neopakuje, smrt člověka pak většinou nastává důsledkem ztráty velkého množství krve. Jak podobné tragédii předcházet?
Člověk by neměl plavat v kalné vodě, koupat se v šeru, případně v noci. Lepší je plavat ve skupině, ne jednotlivě. Víme, že žraloci rozeznávají barvy – atraktivní jsou pro ně žlutá, oranžová a červená.
Plavky, případně nafukovací matrace na hladině by tedy neměly mít tyto zářivé barvy, protože mohou žraloka přitahovat.
Mýtus 2. Žraloci nejsou chytří ani dokonalí, mají malé mozky
Žraloci patří mezi nejinteligentnější tvory v oceánu. Vědci zjistili, že mají komplexní sociální chování. Dokážou komunikovat prostřednictvím řeči těla. A co se týče velikosti mozku, jeho poměr k tělu je podobný jako u většiny ptáků a savců.
Inteligence žraloka bílého se považuje za nadstandardní. Je velmi zvědavý, vystrkuje hlavu nad hladinu a zkoumá různé objekty nebo svou potenciální kořist.
7 milionů let dokonalosti
Pro spoustu lidí je přesto žralok nejen krvelačné monstrum, ale hlavně hloupý, tupý, omezený a jednoduchý tvor. Myslíme si, že přežívá jen díky svým zubům a agresivitě. Jenže tento predátor se na planetě vyvíjí déle než 400 miliónů let.
Je zde mnohem déle než dinosauři, a dokonce i stromy. Z tohoto nepředstavitelného času má už 7 miliónů let dokončený vývoj. To znamená, že se dál nepotřeboval vyvíjet a evoluce jej dotvarovala ke své představě už tehdy. Už před sedmi miliony let byl dokonalý.
Jak vytrhnout ohromný kus masa z těla
Příroda jej zbavila těžkopádných a neohrabaných kostí a nahradila je mnohem pružnějšími a pohyblivějšími chrupavkami. Žraločí čelisti jsou ve zvířecím světě naprostým unikátem.
Pravěcí žraloci měli ještě horní čelist pevně spojenou s lebkou, museli se proto spokojit s poměrně malou kořistí. Během vývoje se ale tlama posunula pod hlavu, horní čelist se uvolnila z lebečního spojení a stala se pohyblivou.
Dnešní žraloci tak mohou pozřít značně objemnou kořist nebo z ní vytrhávat velké kusy masa.
Řady vražedných zubů
Čelisti ovládají nepředstavitelně výkonné svaly. Síla stisku čelistí naměřená u žraloka dlouhého 3 metry činila 3 tuny na 1 cm2 (síla stisku lidské čelisti je u sedmdesátikilového člověka asi 220 kilogramů na 1 cm2).
Ostré, zpravidla trojúhelníkové zuby kožního původu jsou zasazeny v pevné vazivové tkáni a uspořádány v několika řadách, z nichž funkční je jen ta první. Ostatní fungují jako záloha.
Nekonečný počet zubů
Pokud se zuby z první řady opotřebují a vypadají, nahradí je druhá řada. Žraločí zuby dorůstají po celý život. V čelistech drží několik dní, pak vypadnou a jsou nahrazeny novými.
Rostou v několika řadách za sebou, počet řad se pohybuje mezi 5–15, takže po vypadnutí zubu žralok nevnímá v tlamě žádnou mezeru, která by mu překážela. Po opotřebení nebo poškození se zuby jednoduše ohnou dopředu a vypadnou.
Kompas a detektor pohybu
Žraloci patří k nejdokonalejším obratlovcům v oceánech. Mají k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé, například tzv. Lorenziniho ampule.
Tento orgán, který má žralok na svém rypci, dokáže zaznamenat slanost vody, změnu teploty i hloubku. Jeho hlavní funkcí je odhalování elektrických impulsů vysílaných jinými živočichy, které vznikají svalovou činností.
Tuto schopnost využívá žralok k lovu v kalné vodě, hledání kořisti zavrtané na dně v písku. Slouží také jako „kompas“ k orientaci v mořích a oceánech.
Mýtus 3. Všichni žraloci jsou velcí, děsiví a s plnou tlamou ostrých zubů
Ne každý vypadá jako nechvalně proslulý žralok z filmu Čelisti. Na světě je více než 480 druhů žraloků, a to od takových, kteří měří sotva 20 centimetrů až po obry dlouhé 12 metrů.
Žralok veliký, jeden z největších známých druhů žraloků, je mírumilovný a živí se pouze planktonem. Žralok límcový připomíná úhoře, více známý žralok kladivoun už podle názvu připomíná kladivo.
Doopravdy zabíjí?
Jen několik druhů žraloků je nebezpečných pro člověka. Pouze tři druhy ze zmiňovaných více než 480 druhů žraloků jsou zodpovědné za dvouciferné počty smrtelných nevyprovokovaných útoků na lidi: velký bílý, tygří a bělavý.
Nicméně žralok dlouhoploutvý pravděpodobně zabil mnohem více osamělých lidí, než je zahrnuto ve statistice. Stál nejspíš i za loňským tragickým útokem na českého turistu v egyptském letovisku Marsá Alam, který bohužel nepřežil.
Mýtus 4. V případě útoku musíme bouchat žraloka do nosu
Šance, že na vás zaútočí žralok, je podle odborníků 1 : 11,5 milionu. Nejčastěji zatím útočili tito mořští dravci u pobřeží Spojených států a Austrálie. Na některé druhy ale můžeme narazit i v oblastech, kam rádi jezdíváme na dovolenou i my.
Pokud už k tomu dojde, je dobré použít několik strategií. Můžeme zaútočit na citlivá místa na hlavě žraloka. To znamená oči, žábry a čenich, kde má velmi jemné smyslové orgány. Někdy se žralok zalekne a odplave.
Dostat se z vody a přežít
Podobné rady samozřejmě mohou fungovat, ale nemusí. Biolog David Shiffman například tvrdí, že bouchat pěstí pod vodou moc nejde. Nejlepší způsob, jak podle něj odehnat žraloka, je pokusit se mu píchnout do oka.
Proti úderům mají vyvinutou ochranu, ale proti prstům nic nezmůžou. Žralok většinou udělá jeden rychlý útok a vzdálí se, aby počkal, jestli oběť zemře nebo zeslábne ze šoku a ztráty krve. Teprve pak se vrátí, aby se nakrmil.
Tento postup žraloka chrání před zraněním od poraněného agresivního cíle, na druhou stranu umožní lidem dostat se z vody a přežít.
Mýtus 5. Žraloky v oceánech nic neohrožuje
Je pravda, že největší žraloci se jiných predátorů obávat nemusí. Menší už ale takové štěstí nemají. Mnoho z nich se stává potravou pro větší druhy ryb, například pro kosatky, nebo jiné větší a dravější žraloky. Největší hrozbou pro žraloky je ale člověk.
Mnoha druhům hrozí vyhynutí kvůli nadměrnému rybolovu. Každý rok se průměrně uloví neuvěřitelných 100 milionů žraloků.
Co když žraloci vyhynou?
Lidé uloví každou hodinu kolem 10 000 žraloků kvůli masu, kůži nebo jen ploutvím. Populace některých druhů se tak smrskla na pouhou desetinu původního počtu.
V případě, že by se lidem podařilo žraloky úplně vyhladit, dojde ke zničení potravního řetězce a zdecimování planktonu. Ten přitom vyrábí 60–80 % kyslíku na planetě. Tento scénář se podle vědců naplní v průběhu jediného století.
Útočiště vysoko v horách
Pokud by žraloci úplně vymizeli, přemnožily by se ryby, kterými se živí. Ty by pak zlikvidovaly korálové útesy a postupně i plankton. Celý ekosystém oceánů by se zhroutil. Lidstvo má dostatek kyslíku na několik století a možná i tisíciletí.
Podle některých teorií se ale v případě, že vymizí mořský život, rozmnoží mořské řasy do takové míry, že se oceány stanou jedovatými a člověk by musel hledat útočiště vysoko v horách.
