O pohřbech přemyslovských knížat existuje jen málo informací. V Kosmově kronice z první třetiny 12. století se nachází popis poslední cesty knížat Oldřicha (†1034) a Břetislava II. (†1100).

Nad Oldřichovou mrtvolou údajně pláče jeho bratr Jaromír (†1035), který mu prý odpouští, že ho kníže nechal zákeřně oslepit. O mnoho věrohodnější ale není ani líčení Břetislavova pohřbu. Zkrátka říká se o mrtvých je dobře.

Jak na tom byli pozdější čeští králové?

Dřevěné klenoty nahradily zlato

Postavení zesnulého krále mají zdůraznit pohřební insignie, které jsou s ním ukládány do hrobu. Skládají se z koruny, žezla a jablka. Cenným souborem jsou klenoty českého krále Rudolfa I. Habsburského (kolem r. 1281–1307). Ačkoli panovník byl velice šetrný, do hrobu mu vložili bohatou výbavu. Insignie Přemysla Otakara II., Václava II. a Rudolfa I. zhotovili řemeslníci z drahého kovu, další zemřelí čeští panovníci se ale už museli spokojit s dřevěnými.

Proč, to je zatím pro vědce hádankou.

Habsburkové třídí orgány

Pohřbívání vnitřních orgánů odděleně od zbytku těla je starý zvyk vyjadřující vztah mrtvého k určitému místu, na kterém chtěl částí svého těla zůstat. Vídeňští Habsburkové, kteří byli zároveň českými panovníky, tak ukládají těla svých zemřelých do císařské hrobky pod kostelem kapucínu v centru rakouské metropole.

Do loretánské kaple kostela sv. Augustina pak z příkazu císaře Ferdinanda IV. (1633–1654) umisťují srdce ve stříbrných pohárech. Měděné nádoby s ostatními vnitřnostmi stojí už od dob vlády Ferdinanda II. (1578–1637) ve vévodské kryptě pod katedrálou sv. Štěpána.