„Patolízalové,“ odfrkne nespokojeně římský patricij. Dnešní zasedání Senátu považuje za otravnou frašku. Většina senátorů si císaře Tiberia předchází a schvalování zákonů se stává nechutným divadlem. Vlastně jediné, co ho dnes potěší, je talíř oblíbených těstovin.
Bohatá porce sekaného masa obloženého těstovinami uklidní nervy rozjitřené nepříjemným politickým soubojem. Zatímco politické otřesy se přeženou jako letní bouřka, chuť dobrých těstovin se stává v římském císařství tradicí, na kterou se dá vždy spolehnout.
O jejich výrobě se zmiňuje ve své kuchařské knize Marcus Gavius Apicius (25 př. n. l.‒37 n. l.), bohatý obchodník a především požitkář, který působí za vlády římského císaře Tiberia (42 př. n. l.–37 n. l.).
Záhadné zařízení
Dílo s názvem De re coquinaria (Umění vařit) je připisováno právě Apiciovi, i když podle některých názorů bylo sestaveno později, možná až ve 4. století. Stává se první písemnou zmínkou o těstovinách v Itálii.
Mezi 400 recepty v knize nechybí ani ten na sekané maso případně ryby v zajetí těstovin. Snad může jít o první variantu dnes tolik oblíbených lasagní…
Starověkou historii italských těstovin mají podle současného italského kulinářského experta Massima Alberiniho potvrdit nástěnné malby z etruské hrobky na pohřebišti Banditaccia ve městě Cerveteri vzdáleném asi 40 km severozápadně od Říma, Obrazy datované do 4. století př.
n. l. znázorňují zařízení na vyvalování a krájení lasagní. Někteří odborníci ale zpochybňují, že stroj opravdu vyráběl těstoviny…
Světec labužníkem
Francouzský šlechtic Vilém z Malavalle (†1157), budoucí světec, usiluje o odpuštění svých hříchů z mládí. Putuje Toskánskem a dělá službu nejenom církvi, ale i labužníkům.
Popisuje oblíbené jídlo, se kterým se tu setkává na každém kroku, macarrones sen logana (těstoviny s omáčkou). Výrazem makarony se ale neoznačují jenom dlouhé duté nudle, ale jiné těstoviny. Italové si s nimi dokážou s dokážou pořádně vyhrát. Už ve 13. století vyrábějí nejrůznější tvary.
Pozůstalým odkáže makarony
Těstoviny se stávají běžným jídlem, kterého si ale místní velmi váží. „Až zemřu, tohle po mě zůstane,“ libuje si jistý Ponzonio Bastone. Někteří lidé ukládají svoje jmění do zlata a uměleckých předmětů, jiní vidí svůj kapitál jinde.
Když Ponzonio Bastone roku 1279 sepisuje u janovského notáře 1279 Ugolina Scarpa závěť, pozůstalým jako drahocenný klenot odkáže soudek těstovin. V průběhu dalších staletí dosáhnou Italové ve výrobě těstovin mistrovství, které ocení i cizinci.
Básník obdivuje lahůdku
Když se v roce 1787 vydává na návštěvu Neapolského království německý básník Johann Wolfgang Goethe (1749‒1832), obdivuje tu i těstoviny a zdůrazňuje, že nejde o drahou lahůdku:
„Těstoviny jsou tu ke koupi všude, ve všech obchodech a za velmi nízkou cenu,“ hodnotí situaci. Když se jednou zastaví s přáteli v sicilském Agrigentu, zůstanou na hostině v domě, kde jim podají těstoviny. Goetha nadchne jejich barva, tvar i struktura.
„Vyrábějí se z té nejkvalitnější tvrdé pšenice. Do spirály podobající se šnečí ulitě se tvarují ručně,“ vysvětlí hostitelé po básníkově užaslém pohledu a všetečných dotazech tajemství báječného jídla. „Tyhle makarony, které nám servírovali, byly vynikající …
Zdály se mi ve své bělosti a jemnosti naprosto dokonalé,“ hodnotí nevšední kulinářský zážitek Goethe.
