Čtrnáctiletý normanský vévoda Geoffroy z Anjou, který dostane přízvisko Plantagenet podle rostliny zdobící jeho rytířskou helmici, si 17. června 1128 bere Matyldu Anglickou, vdovu po římském císaři a jedinou dědičku anglické královské koruny.
Ačkoli manželství není příliš šťastné, narodí se v něm tři synové. První z nich, Jindřich II., založí dynastii, která ovládne Anglii na několik staletí.
Jindřich II. Plantagenet (1133 –1189) si musí nároky na anglický trůn vybojovat. Anglické šlechtě se totiž nelíbí, že by jí po smrti krále Jindřicha I. (1068–1135) měla vládnout žena. Raději než Matyldu Anglickou (1102–1167) by proto na trůně viděli jejího bratrance Štěpána III. z Blois (1096–1154). V roce 1153 se ale dvacetiletému Jindřichovi podaří Štěpána porazit a podepíše s ním mírovou smlouvu, podle které se stává jeho nástupcem a rok po jeho smrti skutečně usedá na anglický trůn.
„Muž zarudlé pleti, střední postavy, měl lví čtverhrannou tvář, vypoulené oči, naivní a mírné, když byl dobře naladěn, metající blesky, když byl rozhněván,“ popisuje Jindřichovu podobu francouzský historik Georges Duby (1919–1996). Jako panovník se Jindřich osvědčí, reformuje státní správu a soudnictví.
Král s velkým srdcem
Už brzy po své korunovaci 3. září 1189 vyráží Richard I. Lví Srdce (1157–1199), třetí syn Jindřicha II., se svým spojencem, francouzským králem Filipem II. Augustem (1165–1223), na křížovou výpravu do Svaté země.
Ve Svaté zemi se mu daří porazit vůdce muslimů Saladina (1138–1193). Po vítězné bitvě u města Arsufu (asi 15 kilometrů severně od izraelského Tel Avivu) v září 1197 se Saladinem vyjedná pětileté příměří.
Zajistí si křižácké državy v oblasti od dnešního libanonského Bejrůtu až po izraelskou Jaffu a zpřístupnění Jeruzaléma křesťanským poutníkům. Vítězství mu přinese pověst neobyčejně statečného rytíře.
Historikové ovšem tvrdí, že přezdívku Lví srdce získal až po smrti, když se při balzamování ukázalo, že jeho srdce je skutečně nezvykle veliké.
Štvanec na cestách
Jan Bezzemek (1166–1216) usedá na anglický trůn 6. dubna 1199 po smrti svého staršího bratra Richarda. Má panovačnou povahu a jeho chování mu působí spory se šlechtickými barony, které končí povstáními a válkami.
Nenávist šlechty si vyslouží například za vysoké daně. Kvůli volbě arcibiskupa v Canterbury se dostává do konfliktu dokonce i s papežem Inocencem III. (asi 1160–1216), který ho v roce 1209 vyloučí z církve.
Rozzuření baroni pro změnu Jana 15. června 1214 donutí podepsat Magnu Chartu libertatum, velkou listinu svobod významně omezující královskou moc. Nejraději by ho na trůně nahradili francouzským princem Ludvíkem (1187–1226), budoucím krále Ludvíkem VIII.
, kterého si povolají na pomoc. Kvůli neustálým bojům s barony křižuje Jana napříč zemi a roku 1216 umírá na úplavici.
Zbožný lakomec
Jakmile zemře Jan Bezzemek, na trůn se dostává jeho tedy devítiletý syn Jindřich III. Plantagenet (1207–1272), ze začátku pod regentstvím rytíře Viléma Marshala (1145–1219) Během celé Jindřichovy vlády se neustále hlásí o moc šlechta.
Baroni, které vede Simon z Montfortu (1208–1265), chtějí mít větší vliv na vládu. Snaží se obnovit Magnu Chartu a nakonec Jindřicha v roce 1258 donutí podepsat takzvaná Oxfordská ustanovení, listinu, podle které moc přechází na radu složenou z patnácti baronů.
Kontrolovat ji má parlament zasedající třikrát do roka. Po jejich nátlaku královi v roce 1264 nakonec nezbývá nic jiného, než parlament skutečně svolat. Zbožný král Jindřich nechává sloužit mše i několikrát denně.
Projevuje se ale jako lakomec, například při oslavě narození svého prvního syna Eduarda vyžaduje od poddaných dary a pokud se mu nelíbí, neváhá je vrátit.