Ráno 21. listopadu 1910 objeví zedníci v čáslavském kostele kostru vojevůdce Jana Žižky. Už tehdy však přivolaní odborníci naznačují, že jde o podvrh. A jak jsme na tom o 100 let později?
Bylo tělo husitského vojevůdce Jana Žižky (1360–1424)pohřbeno v kostele svatého Ducha v Hradci Králové a později přeneseno do Čáslavi? Nebo tam zůstalo? Nebo tam nikdy nebylo a pohřbeno bylo rovnou v čáslavském kostela sv. Petra a Pavla?
Nikdo netuší, ale hledá ho kde kdo. Nejzuřivěji pobělohorská protireformační strana odhodlaná Žižkovy ostatky zničit.
V nekrologu horlivého Anselma Grarnsiho se sice roku 1639 píše, že „za svého pobytu v Čáslavi vypátral a spálil kosti Žižkovy v nádobě na náměstí“, ale místní tomu nevěří. Kosti jsou podle nich v kostele stále ukryty.
Výklenek s překvapením
Dopoledne 21. listopadu 1910, dělníci Brázda, Filip a Volný, kteří pracují na rekonstrukci kostela, objeví ve zdi cihelnou nadezdívku.
Když ji pod dohledem archiváře Josefa Dlabáčka opatrně odbourají, odkryjí výklenek a v něm několik hromádku kostí, poškozenou kalvu, kus kameninové mísy a kus ztrouchnivělé látky.
Profesor Jindřich Matiegka (1862-1941) kosti prozkoumá a na základě jejich morfologických vlastností prohlásí, že opravdu patří Žižkovi. Jejich pravost potvrzuje i další nález. V protější zdi je totiž 25. listopadu odhalen další výklenek.
„Obsahoval knižní desku, na jejíž vnitřní straně nalézal se nápis:
Ossa inclyti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversario clandestine osservantur, tedy Kosti slavného vojevůdce českého Jana Žižky jsou v protější zdi tajně uschovány,“ píší noviny další den. Radost však netrvá dlouho.
Jen naivní falzum
Když do Čáslavi dorazí archeologická komise Akademie věd, ředitel Zemského archivu Vojtěch Nováček (1852-1916) vezme do ruky onu starobylou destičku, chvíli ji prohlíží a pak prohlásí:
„Pánové, tato destička nebude starší pěti dnů!“ a na vysvětlenou dodá: „Napsána je ocelovým perem a novým inkoustem.
Autorem je navíc člověk, který nezná latinu ani historii.“ Netrvá dlouho odhalit, že autorem naivního podvrhu je místní učitel a zapálený vlastenec Václav Jeníček (1873-1954).
Chtěl pomoci, místo toho se však jeho vinou čáslavský nález stává podezřelým a další půlstoletí je většinou zpochybňován.
Půlstoletí zkoumání
Na milost věda vezme čáslavský nález v podstatě až o půl století později. Nejprve ji v roce 1962 prozkoumá profesor Otakar Hněvkovský (1901–1980) a po něm v roce 1966 tým antropologa Emanuela Vlčka (1925–2006).
Shodně dojdou k závěru, že jde o pozůstatky přibližně padesátiletého muže a obě jeho obě očnice nesou známky zhojeného poranění. To by odpovídalo. Stejně jako další zjištění.
Že levé oko bylo poraněno v mládí sečnou zbraní, a to pravé že nese známky hojeného hematomu způsobeného nedlouho před smrtí úderem tupého předmětu.
Další šetření proběhne v 80. letech z iniciativy historika Miroslava Ivanova (1929–1999), kdy se na kalvu a kosti vrhnou experti z oboru soudního lékařství, antropologie a makromolekulární chemie.
Přispěje také Dr. Imre Lengyel (*1954), který v Budapešti provede vyšetření paleosérologickou metodou. Ta potvrdí, že šlo o muže, kterému bylo v době smrti mezi 61 až 65 lety. Což by přesně odpovídalo Žižkovi.
Pravděpodobně ano
Výzkum probíhá i v následujících desetiletích, například v roce 2014 pomocí počítačového tomografu, nic moc nového už však neodhalí.
Ačkoli pochybnosti přetrvávají a nemáme žádný přímý, jednoznačný důkaz, na základě historických pramenů o jeho životě se z hlediska pravděpodobnosti zdá vyloučené, že by tehdy po Čáslavi běhal Žižkův dvojník s naprosto stejnou anamnézou poraněných očí.
