Římané jsou staviteli cest a starověkých divů, z nichž mnoho přetrvává doposud. Kromě brilantních architektů a bezmála nevyčerpatelných finančních fondů disponují jednou tajnou zbraní. Je jí beton.

Zázračná pojivá substance, na jejíž znovuobjevení si stavitelství ve velkém měřítku musí počkat téměř 1000 let.

I po všech uplynulých staletích se máme od Římanů co učit. Jejich pojivový materiál totiž ty moderní v některých aspektech poměrně předčí.

Dávná pevnost

Římané svůj recept získávají patrně kolem roku 200 před Kristem od Řeků, kteří si jako první všímají vynikajících pojivových schopností sopečného popílku zvaného pucolán (podle místa jednoho z přírodních nalezišť v italském Pozzuoli) při smíšení s vápnem.

Ve svých budovatelských projektech však s římskou říší nemohou soupeřit.

Římský beton se uplatňuje hlavně při výstavbě vodních děl, jako jsou mola, akvadukty, mosty nebo mořské valy, ale i na množství pozemních staveb, z nichž nejznámější je patrně Pantheon v Římě.

Jeho rotunda zůstává i po bezmála 2000 letech největší kupolí z nevyztuženého betonu na světě. Vulkanický popel v cementu zamezuje šíření prasklin ve struktuře a při kontaktu s mořskou vodou získává unikátní vlastnosti.

Bouřím odolný

Prostředí slané vody a dorážejících vln běžnému betonu příliš nesvědčí a vede k erozi materiálu. Římský beton se však podle výzkumu geologů z července letošního roku zdá být výjimkou z pravidla.

I po tisících let neustálého vystavení přírodním rozmarům vykazuje známky jen minimálního opotřebení, naopak chemickým působením mořské vody naopak získává na pevnosti.

„Římanům se podařilo vytvořit cement, který jde proti mnoha principům toho moderního – chová se jako skála, které mořské prostředí prospívá,“ komentuje výsledky studie profesorka Marie D. Jacksonová z geologického oddělení univerzity v americkém Utahu.

„Měli veliké štěstí, že měli k dispozici právě pucolán. Na Zemi je to skutečně velká vzácnost.“ Materiál s podobnými vlastnostmi by zajisté našel uplatnění i dnes a tým výzkumníků, v čele s profesorkou Jacksonovou, již pracuje na vhodné alternativě.

Římané mají tedy neobyčejné štěstí. Toto stavitelské tajemství se však ztrácí po pádu západořímské říše v roce 476 a na dlouhá staletí mizí z běžného užívání. Anebo to tak alespoň vypadá.

Beton do Karlova mostu

Některé techniky starověkého stavitelství zřejmě přetrvávají v ústní či jinak utajené tradici stavařských cechů. Dokládá to i nedávný nález v konstrukci pražského Karlova mostu.

Analýza malty na původním zdivu, provedená na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze v roce 2008, vylučuje použití podstatného množství organických sloučenin (jako například legendárních vajec nebo vína).

Na druhou stranu však odhaluje, že se jedná o blízkou příbuznou římského betonu. Technologie byla tajemstvím daného cechu.