Komunisté po svém únorovém převratu v roce 1948 začali s budováním totalitního systému a k tomu patřilo i zúčtování s politickými protivníky.
Vedle pronásledování a poprav svých otevřených odpůrců (Heliodor Píka, Milada Horáková a mnozí další) začali za přispění sovětských poradců hledat třídního nepřítele také ve svých řadách.
21. února 1951, začalo zasedání ÚV KSČ, na kterém byli Otto Šling, Marie Švermová a další obviněni z protistátní činnosti a Vladimír Clementis a Gustáv Husák z buržoazního nacionalismu.
Pražský rozhlas pak 25. února informoval o odhalení „protistátního spiknutí“. V té době už byli hlavní aktéři zatčeni a zbaveni všech funkcí.
Hledání vnitřního nepřítele nabíralo v dalším období stále větší obrátky a zasáhlo až do nejvyšších příček stranického žebříčku.
Vyvrcholením pak byl v roce 1952 proces s „protistátním spikleneckým centrem“ bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, v němž bylo k trestu smrti odsouzeno 11 funkcionářů.
Právě do tohoto procesu byl zařazen i původně „buržoazní naconalista“ Vladimír (Vlado) Clementis, ministr zahraničí v letech 1948 až 1950. Clementis měl za sebou emigraci ve Francii a v Anglii, kde v době nacistické okupace mimo jiné pracoval v BBC.
V roce 1939 byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas se sovětsko-německým paktem, po válce mu ale bylo členství obnoveno. Už od roku 1948, kdy se stal ministrem, však byl trnem v oku sovětským pozorovatelům.
Nakonec byl odvolán z funkce ministra, v lednu 1951 zatčen a v prosinci 1952 popraven. Jeho popel byl rozprášen z jedoucího auta na silnici.
Ve stejném procesu dostal trest smrti i vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Otto Šling.
Šling se měl původně stát hlavou vykonstruovaného protistátního spiknutí, ale poté, co se pozornost vyšetřovatelů přesunula ke generálnímu tajemníkovi strany Rudolfu Slánskému, se Šling stal „pouze“ Slánského spolupracovníkem.
Dalším ze stranicky vysoce postavených „zrádců“ z února 1951 byl i právník a pozdější československý prezident Gustáv Husák.
Husákova politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady a podílel se na přípravě Slovenského národního povstání.
Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost.
Na jaře 1950 byl Husák spolu s dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu a v dubnu 1954 odsouzen na doživotí. Život mu zřejmě zachránilo, že přestál krutá mučení a vynucená přiznání ihned odvolal.
V roce 1960 byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. V roce 1968 v době Pražského jara patřil zpočátku k reformistům, později se ale v dubnu 1969 dostal do čela KSČ jako jeden z hlavních exponentů počínající normalizace.
V květnu 1975 se stal prezidentem republiky a k abdikaci byl donucen teprve po listopadu 1989.
Procesy proti představitelům KSČ probíhaly v režii sovětských poradců a StB po etapách v letech 1952–1954. Z politických důvodů bylo nejvíce lidí popraveno v době, kdy byl hlavou československého státu Klement Gottwald.
Za jeho éry od června 1948 do března 1953 bylo podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu vykonáno 234 rozsudků smrti, z toho ve 189 případech z politických důvodů.
Za jeho nástupce Antonína Zápotockého, který byl prezidentem od března 1953 do listopadu 1957, zemřelo na popravišti 94 odsouzených, z toho 47 pro politické činy.
