Pokud řeknete „Ahoj“ třeba Italovi nebo Japonci, bude se dívat asi divně – zrovna mezinárodní pozdrav to není. Možná dnes. Tušili jste ale, že celkem obyčejné české slovo prošlo na své vývojové cestě kus světa?

Alexander Graham Bell (1847 – 1922) stojí v laboratoři v Bostonu a telefonuje svému spolupracovníkovi Thomasu Watsonovi (1854-1934). V kalendáři je 10. března 1876 a dvě věci jsou na této události zvláštní.

Za prvé jde o první, ač zkušební hovor uskutečněný prvním použitelným telefonem na světě, a za druhé Watson se do telefonu rozhodně neozve tak, jak bychom čekali od rodilého Američana. Řekne „Ahoy“!

Možná je to přesně „Ahoy-hoy“, což navrhuje Graham Bell jako oficiální pozdrav, když zvedneme sluchátko.

Proč zrovna toto slovo? Podle tvůrce telefonu je zkrátka výrazné a snadno ho odlišíme od ostatní mluvy i ve chvíli, kdy je špatné spojení. Přesně takové je však i „Hello“, které pro stejné účely navrhuje Thomas Alva Edison (1847-1931) a které nakonec zvítězí. „Ahoy“ se postupně vytrácí – ovšem samozřejmě pouze v Americe…

Voláme na Ježíše, nebo na dobytek?

Příběh s telefonem naznačuje, že historie českého „ahoj“ je rozhodně světovější, než by se zdálo. I když odkud přesně pochází, netušíme. Možných cest je několik a jedna vede do latiny.

„Ahoj“ by mohlo být zkratkou „Ad honorem Jesu“, neboli „Ke slávě Ježíše“ a volají to prý v dávných dobách námořníci jako zaklínadlo ve chvíli, kdy mají strach, že padnou za oběť pirátům.

Další verze zůstávají u angličtiny a kladou na počátek například slovo „hoy“ s neurčitým členem „a“, což je dávné označení pro člun či menší nákladní loď. „Ahoy“ používájí také již ve 14. století středoangličtí honáci, jako pokřik při popohánění dobytka.

I když možná nejpravděpodobnější je souvislost s citoslovcem „hoy“, které je především ve středověké angličtině pokřikem podobným našemu „hej“. Prostě na někoho zavoláme, abychom zahájili komunikaci.

Zdravíme námořníky!

„Ahoy“ volají již pasažéři Lodě bláznů (1494) německého satirika Sebastiana Branta (1457-1521), námořník Peregrin Pickle z románu skotského spisovatele Tobiasa Smolletta (1721 – 1771) a pozdrav se objevuje dokonce i v anglickém Námořnickém slovníku z roku 1780. V praxi se zabydlí především ve 20. století a ještě v 60. letech je formálním pozdravem mezi zaměstnanci na palubě lodí.

Námořníci a vodáci na řekách se zdraví „ahoj“ samozřejmě proto, aby dali najevo, že patří do své skupiny. A stejným pozdravem si projevují sounáležitost třeba i letci, vojáci, skauti či trampové.

A jsme doma

V Česku nebo na Slovensku se ale „ahoj“ zdravíme všichni a do žádné skupiny patřit nemusíme! Proč zrovna u nás?

Námořnický pozdrav údajně mohli přinést zaměstnanci společnosti Československá plavba labská (ČSPL), která od roku 1929 vlastnila některé přístavní pozemky v Hamburku.

Nebo možná Čechoslováci sloužící u britského námořnictva, když se na léto vracejí z širého moře domů, ale také třeba i členové Moravské církve, kteří se v 18. století vydávají na misi do Ameriky.

Když především ve 20. letech 20. století v Československu stoupá na oblibě sjíždění řek, vodáci se stávají jakousi komunitou.

Pozdrav „ahoj“ je tak nejen symbolem jejich mládí či nezávislosti, ale i záměrným protipólem k „Nazdar“, oblíbeném u nacionalismem poznamenaného Sokola.

Perlička pak pochází i z druhé světové války, kdy „Ahoj“ funguje jako zkratka zvolání „Adolfa Hitlera oběsíme jistě“.