„Poprvé, podruhé, potřetí…“ opakuje si tiše mladá tmavovláska a lomcuje dveřmi od bytu. Teprve teď si je jistá, že skutečně zamkla. Pak se konečně otočí a zamíří po schodech dolů.
Teď ještě musí zvládnout šlápnout na každou druhou dlaždičku na chodníku, jinak se stane něco hrozného!
Je nesnesitelný a zároveň dokáže své okolí pobavit.
Řeč je o excentrickém vědci Sheldonu Cooperovi v podání herce Jima Parsonse (*1973) v oblíbeném americkém sitcomu Teorie velkého třesku (The Big Bang Theory), který trpí obsedantně kompulzivní poruchou (OCD, z anglického pojmenování obsessive-compulsive disorder).
I když bývá tato porucha v televizi a na plátně líčena mnohdy jako roztomilá výstřednost, ve skutečnosti může jít o problém tak vážný, že v těžších případech dokáže člověka dokonce vyřadit z běžného života.
Odhaduje se, že na světě postihuje přes 150 milionů lidí. Také řada známých osobností se přiznává k tomu, že jim OCD ztrpčuje život.
Je například známým faktem, že její skutečně extrémní formou trpěl svého času jeden z nejbohatších lidí na světě, americký miliardář Howard Hughes (1905-1976), kterého ve filmu Letec ztvárnil herec Leonardo DiCaprio (*1974).
Začarovaný kruh
Je to peklo. Do mysli osoby, která touto poruchou trpí, se vkrádají nechtěné myšlenky a obavy, kterým se nedokáže bránit (obsese). Ty ji vedou k opakujícímu se nutkavému chování (kompulze), které jí má přinést úlevu.
Existují témata, která zaměstnávají nemocnou mysl nejčastěji.
Patří k nim například strach z kontaminace bakteriemi, obavy z nepřiměřeného jednání na veřejnosti, hrůza z vlastního pochybení, které způsobí katastrofu nebo dejme tomu nepříjemné sexuální představy.
Kompenzační rituály
Vše je pak kompenzováno různými způsoby, třeba mytím rukou, opakovanou kontrolou dveří, zda jsou uzamčené, počítáním, tichým opakováním určité fráze anebo lpěním na určitém uspořádání předmětů.
I když se témata opakují, téměř každý jedinec, postižený OCD, má své specifické projevy. Porucha přináší změny nálad, strach z běžných každodenních situací, lidí i míst a předmětů.
I když je léčitelná a to především antidepresivy ze skupiny SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu), ne na každého léčba zabírá a také ne vždy se pacientům správné léčby dostává.
Psi a myši v roli pomocníků
Vědci se proto dlouhodobě snaží přijít na její biologickou příčinu, aby mohli léčbu efektivněji zacílit. Experti z amerického Broad Institute v Cambridgi v roce 2017 při svém zkoumání odhalili 4 geny, které se s tímto problémem pojí.
Na pomoc si vzali myši a psy. Zejména u těch se totiž objevuje určité nutkavé jednání, samozřejmě odlišné od toho, které je možné vidět u lidí.
„Pronásledují svůj vlastní ocas, okusují si tlapy nebo honí stíny jako normální psi, ale dokážou to dělat celé hodiny. Doslova se nemohou zastavit,“ vysvětlují vědci. Právě pro tuto podobnost se výzkum u psů ukázal být klíčový.
Geny pod lupou
Vědecký tým sestavil seznam genetických asociací, pozorovaných v předchozích studiích lidské obsedantně kompulzivní poruchy, a také analyzoval výsledky výzkumu u myší a psů. Po dlouhých peripetiích a prací s 1200 dobrovolníky se nakonec dobral ke 4 genům:
NRXN1, HTR2A, CTTNBP2 a REEP3, jejichž mutace jsou významně spojeny s lidskou formou OCD. Předpokládá se, že způsobují narušení určitých důležitých procesů v mozku.
Podle vědeckého týmu by tento poznatek mohl v budoucnu vést k vývoji nových postupů v léčbě a to zejména proto, že mechanismy, spojené s touto poruchou se v předchozích desetiletích dařilo jen obtížně identifikovat.
