25. a 26. srpna 1859 proti sobě stojí v pražské soudní síni dva muži. Začíná historicky první tiskový spor v Praze. Žalobcem je Václav Hanka, objevitel dvou rukopisů Královedvorského a Zelenohorského, obviněným David Kuh, redaktor deníku Tagesbote aus Böhmen. Jsou nesmiřitelnými nepřáteli.
Praha si nenechá ujít jejich soudní při. Lavice pro přihlížející jsou už po deváté hodině ráno zaplněny. Je tu asi sedmdesát lidí, kteří napjatě pozorují, co se bude dít. Atmosféra by se dala doslova krájet.
Knihovníkovi Českého muzea (dnešní Národní muzeum) Václavu Hankovi (1791–1861) je tehdy skoro 70 let a má
„vážný pohled vědce, s trochu přimhouřenýma očima člověka, uvyklého hledět zblízka do papírů.“ Podle tehdejší módy nosí kabátec na zapínání ve dvou řadách a v očích má výraz smutku. Cítí se hrozně, někdo si dovolil zpochybnit jeho úžasné nálezy!
Celý život se přece snažil dokázat, že české literární památky pocházejí ze stejné doby jako německé…
Neumělá mazanice
Královédvorský rukopis objevený 16. září 1817 ve věžní kobce kostela sv. Jana Křitele ve Dvoře Králové nad Labem, který vyhlíží jakoby pocházel už ze 13. století, způsobí v Praze senzaci. Nikdo ani na vteřinu nevěří, že by nemusel být pravý.
Zato u textu ze Zelené Hory u Nepomuku nalezeného téhož roku se hned po nálezu objeví řada pochybovačů. „Taková neumělá mazanice si vůbec nezaslouží naši pozornost,“ odsoudí nález rozčileně jazykovědec Josef Dobrovský (1753–1829).
Místo originálu se mu totiž nejdřív dostane do ruky jenom napodobenina, což ovšem netuší. Ani originál ho ale později nepřesvědčí o pravosti. Dobrovského všichni uctívají, proto si s ohledem na něho neodváží vydat rukopis v Čechách.
Vychází nejdříve v Polsku a Rusku.
Dobrovského útoky po jeho smrti vyvracejí v roce 1840 historik František Palacký (1798-1876) s jazykovědcem Pavlem Josefem Šafaříkem (1795–1861) spisem Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache. Popisují v něm chemický a mikroskopický rozbor Augusta Cordy.
Policie protestuje
První velké utkání o Královedvorský rukopis se rozpoutává už po odhalení sochy mýtického pěvce Záboje na náměstí ve Dvoře Králové 29. září 1857. I když se slavnost proběhne v klidu, stejně se informace o ní dostanou do Nejvyššího policejního úřadu ve Vídni.
Pražskému policejnímu řediteli Antonu Päumannovi se nelíbí všechno české. Rukopis je podle něj škodlivý a vzbuzuje českou nenávist k Němcům! Zahajuje proto tažení na odhalení rukopisného podvodu a jde na něj diplomaticky.
„Účast tajné policie by byla v této věci ke škodě. Nejlepší způsob, jak vytvořit pochybnosti, bude propašovat články zaměřené proti rukopisům do čtených novin, zejména zahraničních.“ uvědomuje si.
Päumannův návrh ale odmítá na radu referenta podplukovníka Schmidta velitel rakouského četnictva Johann Kempen (1793–1863). Päumann je sice roztrpčený z odmítnutí plánu, ale dál pátrá po důkazech, že rukopisy jsou podvodem.
Nakonec mu ale nahraje náhoda. Jeho plán uskuteční někdo jiný.
Staročeská písařská škola
V říjnu roku 1858 publikuje deník Tagesbote aus Böhmen sérii anonymních textů pod názvem Literärische Lügen und paleographische Vahrheiten. „Jde o falzum, jehož autorem je Václav Hanka,“ napadají články rukopisy.
Ironická slova, „že domnělá staročeská škola písařská existovala až v 19. století, kdy působil v Čechách asi nějaký literární Cagliostro,“ jsou přímým útokem na vědce Hanku, který prý byl asi „ve velmi úzkém a důvěrném styku s touto písařskou školou, když roku 1848 „objevil“ Libušino proroctví.“ „Nestydatost, jak si vůbec mohou něco takového dovolit?“, zuří Hanka při setkání s Františkem Palackým, který mu poradí:
„Zažalujte autora pro urážku na cti!.“ Otevřená výpad v novinách působí rozruch nejenom v Čechách a v Rakousku, ale i v Rusku, Polsku a na jihu Evropy.
Palacký reaguje rozhořčeně na „nečistý duch německých novin, jež se snaží prohlásiti všecky prastaré květy české literatury za padělek.“ Nevěřil by prý Hankovi, ani kdyby se sám přihlásil jako falzifikátor, protože v Čechách není nikdo schopný takové dílo napsat.
Deník Tagesbote rediguje David Kuh, který odpovídá na jeho připomínky velmi ostře. Hanka na něho podává žalobu.
Odvolává se k ministrovi
Kuh se hájí osobně, ale proti nabroušeným Čechům nemá šanci. Je stejně odsouzen na dva měsíce vězení, první a třetí pátek v měsíci se musí postít, propadne jeho kauce 100 zlatých a uhradí soudní výlohy.
Redaktor se ale odvolává do Vídně k ministru spravedlnosti Nadasdymu a je v roce 1860 osvobozen. Kdo ale články skutečně psal, nikdo neví.
Pravda se zjistí teprve v roce 1913, kdy v květnu umírá ředitel univerzitní knihovny Antonín Zeidler (*1822). Podivín si své autorství střeží celý život, a vymíní si, že se o něm smí lidé dozvědět až po jeho smrti.
Nové útoky probíhají až po smrti zapáleného obhájce obou textů Františka Palackého, kdy se střetnou jazykovědci Antonín Vašek (1829–1880), který vydává spis Filologický důkaz, že rukopis Kralovodvorský a Zelenohorský, též zlomek Evangelia sv.
Jana jsou podvržená díla Václava Hanky s jejich obránci brněnským archivářem Vincencem Brandlem a folklórním znalcem F. Bartošem.
Ke skutečné odborné válce ale dojde v okamžiku, kdy se do sporu v roce 1886 zapojí i profesor Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), který nachází důkazy v různých vědních oborech.
Největší zásluhy ale má v této oblasti i jazykovědec Jan Gebauer (1838–1907). Upozorňuje na používání slovních spojení, která jsou stejná jako v Hankou používané gramatice, což uvádí jako nejdůležitější potvrzení podvrhu.
Kriminalisté udělají jasno
Univerzitní profesoři Antonín Bělohoubek a Vojtěch Šafařík (syn P. J. Šafaříka) mají na starosti chemické zkoumání, které potvrzuje stáří rukopisů.
Gebauer ale zpochybní jejich závěry, v jejich zprávě totiž byla nalezena berlínská modř v písmenu N. Ta se tam ale objevila teprve při pozdějším restaurování.
Hádky mají nacionální příchuť, které se brání historik Jaroslav Goll (1846–1929) a volá po seriózní vědecké analýze.
Všichni, ať už zastávají stanovisko pro nebo proti pravosti, mají pocit, že svoji věc ubránili, Na dlouhou dobu stále není jasno. Že jde o padělky, potvrzuje až analýza Kriminalistického ústavu v Praze z roku 1967.
