Zabiják kojenců v Betlémě, nebo krvavý, psychicky vyšinutý vládce, který likvidoval konkurenty? Geniální stavitel, vyhlášený diplomat, nebo nemilovaný král, loutka v rukou Říma? Jaký ve skutečnosti byl Herodes Veliký?

Svět na dlani pro vás odhalil jeho skutečnou tvář.

Herodes I. Ukrutný. Druhý Antipatrosův syn se vlastně nikdy neměl stát králem Judey (Judska). Chybělo mu to základní – královská a vlastně i židovská krev. Co mu nechybělo, byla touha po moci. A schopnost slepě plnit přání svých vůdců.

Nový místodržící povstání potlačil

Cestu k trůnu mu otevřel jeho otec, jenž dlouhodobě spolupracoval s Římem. Byl to právě Antipatros, který svého syna jmenoval v roce 47 př. n. l. místodržícím v Galileji. Místní se tu už nějakou dobu bouřili proti římské nadvládě, a odmítali dokonce platit daně.

Už tehdy ale Herodes ukázal, že neváhá použít sílu, a povstání rázně a velmi krvavě potlačil. Na lákavou odměnu nemusel mladý krutovládce dlouho čekat. Marcus Antonius v něm viděl muže, kterému se dá důvěřovat.

A jelikož se mu o tom podařilo přesvědčit i římský senát, byl v roce 40 př. n. l. Herodes formálně jmenován králem Judska. A aby se tak stalo i prakticky, dostal od Římanů k ruce i početnou armádu, složenou především z placených žoldáků.

Tři roky bojoval, než se mu podařilo dostat k hradbám Jeruzaléma. Dobýt město byla pak vlastně jenom formalita.

Pro Židy byl vždycky jen zrádce

Násilím dosazení protektoři nebývají u prostého lidu nikdy v lásce. A Herodes nebyl výjimkou. Židovský lid ho jako svého krále nikdy neuznal. Vnímali ho vždycky spíš jako zrádce. I poté, co se pokusil svou „židovskou krev“ legitimovat způsobem používaným tisíce let – svatbou s hasmaneovskou princeznou Mariamné.

Jak ve svých spisech zmínil patrně nejslavnější historik 1. století našeho letopočtu Flavius Josephus, který život judského krále dokonale mapoval, jednalo se o mimořádně krásnou ženu. Herodes byl do ní od prvního okamžiku zamilovaný až po uši.

Na druhou stranu v něm ale vzbudila cit, který dosud neznal – chorobnou žárlivost. A také pochyby. Je pro ni dostatečně vhodný, krásný, bohatý? Není s ním jen kvůli jeho moci a konexím?

Ode všech očekával zradu

Najednou bylo všechno jinak. Pořád se díval dozadu přes rameno. Zradu cítil ve vzduchu. I proto začal vraždit všechny, kdo by mu mohli stát v cestě. Začal svým předchůdcem, hasmoneovským králem. Hyrkanos I., který Heroda vždy podporoval, byl obviněn ze zrady a uškrcen.

Jeho vrah měl ve svých očích cestu volnou. Ve svých 36 letech mohl konečně založit vlastní dynastii. Podle záznamů se v této oblasti dost činil. Oficiálně měl dohromady deset manželek. A taky šedou eminenci s ženskou tváří – tajemnou našeptávačku jménem Salome.

Na královském dvoře měla výjimečné postavení. Byla jedinou osobou, které král slepě důvěřoval. Ženou, která desítky let rozhodovala o tom, pro koho si přijdou Herodovi kati.

Mariamné od něj chtěla důkaz lásky

Kam se na ni hrabala krásná manželka Mariamné. To, jak to v jejich rodině bude fungovat, zjistila brzy – když požádala svého muže o důkaz lásky, aby jejího mladšího bratra Aristobula nechal jmenovat veleknězem, což byla jedna z nejvyšších pozic v tehdejším Jeruzalémě.

Na první pohled šlo všechno jako po másle. Herodes totiž přání své manželky splnil. O tom, že si tím Aristobulos vlastně podepsal rozsudek smrti, paradoxně rozhodlo jeho první veřejné vystoupení. Šestnáctiletý mladík tenkrát úplně okouzlil davy.

Muži i ženy mu provolávali slávu. Měl viditelně cosi, co Herodes po celý život zoufale postrádal – charisma. Všem bylo jasné, že když dojde na lámání chleba, půjdou Židé za Aristobulem, a ne za Herodem.

Bylo absolutně nemyslitelné, aby to přehlédl už tak podezřívavý vládce.

Řím žádal písemné očištění

Bylo to snad poprvé, co Herodes úplně nedocenil možný dopad svého činu. Krásná Mariamné ho proklela, a ozval se dokonce i Marcus Antonius, který Heroda důrazně žádal, aby se ze všech podezření písemně očistil!

Tehdy krutovládce předal vládu nad Jeruzalémem a vydal se osobně do Říma. Vrátil se, ale už nikdy nic nebylo tak, jako dřív. Mariamné s ním odmítala sdílet lože. Byla přesvědčená, že nechal jejího bratra zavraždit.

A také se jí doneslo, že své lidi pověřil tím, aby ji zabili v případě, že se z Říma nevrátí živý. Jako by tohle všechno nestačilo, svěřila Salome svému králi, že na něj jeho žena celou tu dobu nečekala ve vší počestnosti.

Žádné slitování. Dva své syny nechal uškrtit.

Stihomamem trpící vládce viděl nepřátele úplně všude. Na konci života byl přesvědčen o tom, že se jej všichni pokoušejí připravit o trůn. Třeba dva dospělí synové, které měl s Mariamné. Takové podezření se, zvláště psychicky těžce nemocnému vládci, nedá rozumně rozmluvit.

Nepodařilo se to ani jeho synům. Jejich vlastní otec je nechal uškrtit. Stejně jako dalšího syna z prvního manželství. Jak to bylo s vražděním neviňátek? Klučičích miminek, která se měla narodit v Jeruzalémě s tím, že Heroda zničí?

Svatý Matouš se o tom zmínil na pár řádcích. Během doby se čísla údajných obětí drasticky zvyšovala. Bylo jich 140? Nebo desetkrát více, jak se lze dočíst v některých církevních pramenech? Vždyť v nevelkém Betlémě se tolik miminek za rok ani nenarodilo.

Vraždění neviňátek je jen oblíbený mýtus

Nebo k vraždění neviňátek nikdy nedošlo a bibličtí tvůrci potřebovali jen najít odporné vražedné monstrum, které by vyvažovalo vše krásné, co s sebou přinesl Ježíš a apoštolové? Nutno říct, že nemohli najít nikoho lepšího.

Herodes měl ruce až po lokty ponořené ruce do krve svých nepřátel. O vraždění betlémských dětí se nezmiňuje ani nejdůvěryhodnější historik té doby Flavius Josephus. Na faktu, že svět poznal jen málo krutějších vládců, to ale nic nezmění.