Učebnice dějepisu z dob totality hustily do žáků a studentů jasnou tezi: nacistické Německo a Stalinův Sovětský svaz byly nepřátelé na život a na smrt. Jenže skutečnost byla trochu složitější.

Před německým vpádem na sovětské území oba státy spolu kooperovaly a v některých otázkách byly i blízkými spojenci. Ostatně komunismus a nacismus mají spoustu shodných rysů a Hitler se Stalinem se navzájem obdivovali.

V roce 1933 se říšským kancléřem stává Adolf Hitler (1889 – 1945). Už během dvacátých let se bojůvky nacistické a komunistické strany Německa často střetávaly na ulicích. Tekla zde krev a lidé přicházeli o životy.

Když za záhadných okolností vyhoří budova německého sněmu, nacisté tuto událost využijí jako frontální útok na komunistickou stranu Německa. Ve svých slovech je však Hitler k bolševikům shovívavější:

„Pouta, která nás spojují s bolševismem, jsou mnohem silnější, než to, co nás rozděluje. Odjakživa tvrdím, že bývalí komunisté mají být přijímáni do naší strany bez obvyklé lhůty.“

V roce 1933 už byl pánem SSSR Josif Visarionovič Stalin (1878 – 1953). I on svou politikou přispěl k příchodu německých nacistů k moci.

Za své největší nepřátele totiž považoval sociální demokraty a německým komunistům přikázal, aby útočili hlavně na ně. I tento faktor umožnil vítězství nacistů ve volbách, a poté nástup Adolfa Hitlera do křesla říšského kancléře.

Oba režimy, jak Hitlerův v Německu, tak Stalinův v SSSR, měly mnoho společného. Především nenávist! Je jedno, jestli rasovou nebo třídní. V úvodníku komunistických novin Rudý meč se psalo:

„Zavrhujeme starý systém morálky a lidskosti, vynalezený buržoazií s cílem vykořisťovat nižší třídy. Krev? Ať teče proudem! Protože jedině konečná smrt starého světa nás může navždy osvobodit od návratu šakalů.“ Slova, pod která by se nacisté s chutí podepsali…

Nejtypičtějším společným znakem obou režimů však byl strach. Ten strach, který ztělesňovala tajná policie, ať už to bylo Gestapo nebo NKVD. Donášení, věznění, mučení i zabíjení, to vše je pro bolševismus i nacismus charakteristické.

Obě tajné policejní složky se zásadním způsobem podílely na genocidách, jež mají oba systémy na svědomí. Všeobecně známá je nenávist Němců vůči Židům, stejně tak jako bolševiků vůči soukromým zemědělcům.

„Kulaci,“ hřímá Lenin, „musí být zlikvidováni jako třída. Jsou to pijáci krve, vampýrové, pavouci. Je třeba vyčistit ruskou zem od všeho hmyzu.

A ten hmyz je třeba bít do hlav bez milosti.“ A když v roce 1921 vypukne v SSSR hladomor, kterému podlehne 5 000 000 lidí, Lenin podotkne: „Máme 99% šanci udeřit nepřítele smrtelně do hlavy s naprostým úspěchem a zajistit si pozice na celá další desetiletí.

Se všemi vyhladovělými lidmi, kteří se živí lidským masem (kanibalismus byl v domě hladomoru běžnou záležitostí – pozn. aut.) s cestami posetými tisícovkami mrtvol musíme zkonfiskovat majetek církve s nemilosrdnou energií.“

V roce 1935 Stalin podepisuje spojeneckou smlouvu s Francií a Československem, což navenek vypadá jako fronta proti Hitlerovi. Západ však zůstává jen u deklarací, ostatně ani Stalin si nechce v evropském konfliktu pálit prsty.

Navíc bere jako osobní urážku, že nebyl pozván na konferenci do Mnichova, kde se jednalo o osudu Československa. V roce 1939 se stupňuje napětí mezi Polskem a Německem. Při pohledu na mapu je jasné, že Sovětský svaz již nemůže stát mimo.

Stalin se dostává do příjemné pozice, může si vybrat, která ze stran nabídne více. Spojenci, nebo Němci?

Od dubna do srpna probíhaly rozhovory mezi západem a SSSR. V květnu nahradil ve funkci sovětského ministra zahraničí zastánce kolektivní bezpečnosti Maxima Maximoviče Litvinova (1876 – 1951) Vjačeslav Michajlovič Molotov (1890 – 1986), bývalý terorista.

Toho si všimli i v Berlíně, Litvinov byl totiž židovského původu, jeho původní jméno znělo Vallach-Finkelstein. Němci začali spřádat nitky, jak získat Sověty na svou stranu. Stalin se naopak chtěl za každou cenu vyhnout válce s Německem.

Zvláště když tu existovalo japonské ohrožení, a poté noční můra každého generála: válka na dvou frontách.

Hitler se rozhodl, že svůj dlouhodobý plán na ovládnutí východu dá zatím k ledu a žádal co nejrychlejší podepsání smlouvy se Stalinem. Ten si vše dlouho promýšlel a až 12. srpna dal Molotovovi pokyn, že rozhovory mohou začít.

O tom, jak moc Hitler stál o jednání, svědčí i to, že byl ochoten svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa (1893 – 1946) okamžitě vyslat do Moskvy, a přeskočit tak obvyklé diplomatické kanály.

Sověti si kladli podmínky, zvláště rozdělení sfér zájmů v tajném dodatkovém protokolu je zajímalo, ale nakonec s příjezdem Ribbentropa do Moskvy souhlasili. Přispěl k tomu i osobní dopis napsaný Hitlerem a adresovaný přímo Stalinovi:

„Jsem přesvědčen, že obsah dodatkového protokolu, který si SSSR přeje, se může vyjasnit v nejkratší době. Proto znovu navrhuji, abyste přijal mého ministra zahraničí 22. srpna nebo nejpozději 23. Velice rád bych obdržel Vaši brzkou odpověď.

Adolf Hitler.“ Smlouva byla záhy podepsána a obě země si vymezily sféry vlivu v Polsku a v Pobaltí.

Prvního září Němci napadli Polsko. Hitlerovi sice nevyšel předpoklad, že mu Velká Británie a Francie nevyhlásí válku, ale zas tolik ho to mrzet nemuselo. Západní spojenci zůstali jen u lokálně omezených akcí a shazování letáků.

Moskvu rychlý postup německých vojsk Polskem zaskočil, německá armáda již operovala na území, které podle tajného protokolu mělo připadnout Sovětům. A tak 17. září 1939 pod záminkou ochrany běloruské a ukrajinské menšiny napadl SSSR Polsko také.

Poláci, kteří se statečně bránili Němcům, měli na východní hranici jen malé rezervní jednotky… Spolupráce mezi nacisty a bolševiky byla vskutku vzorová.

Na dobytém území se uskutečňovaly společné vojenské přehlídky, Gestapo a NKVD si ochotně vyměňovali své politické protivníky. Tak se v německých věznicích ocitla i řada německých komunistů, kteří v SSSR naivně hledali azyl.

Politickou smlouvu doprovázela i hospodářská spolupráce. Zatímco za 1. světové války mohla Němce ničit britská námořní blokáda, nyní něco takového už možno nebylo. Stalin dodával Berlínu suroviny i potraviny.

Hitler nijak nespěchal s placením za dodávky, ovšem SSSR své smluvní povinnosti nadále plnil vzorně. Poslední vlak přejel sovětsko-německou hranici jen pár hodin před tím, než v červenci 1941 Hitler svého bývalého spojence napadl…